Skandinávie - Expedice Malamut return to north 2009

Expedice Malamut return to north

Expedice vznikla ze dne na den, kdy kvůli odmítnutí leteckých společností mi přepravit psa do Nepálu, bylo potřeba najít náhradní variantu. Po dvou týdnech bolení hlavy a ustavičného zkoumání možností přepravy ( psa ) do naší původně plánované destinace narážím v počítači na můj asi rok starý projekt, kde jsem plánoval 2 měsíční pobyt ve Skandinavii. Po chvíli váhání oprašuji a otvírám tento soubor. Vše už mám řádně rozepsané a nalezené, není potřeba nic dolaďovat. Padá rozhodnutí - necháváme propadat letenky a po doladění technické stránky ( koupě většího auta Renaul Espace 2,2dCi ) vyrážíme 30. 9. 2009 na cestu. Toto je expediční denník, který je až příliš podrobný a osobní pro formát cestopisu a tedy zatěžuje - li někoho číst ho celý, stačí si najít požadovanou destinaci. Věřím, že někomu třeba poslouží pro naplánování své cesty.

tankování ( nafta ):

CZ TRUTNOV               - 80 l - 23,4 Kč – 1872 Kč

LOT RIGA                     - 73 l - 23,3 Kč – 1700 Kč

EST TALLINN               - 19 l - 24,1 Kč – 458 Kč

FIN KAJAANI                - 55 l - 25,0 Kč – 1375 Kč + 375 Kč mě automat okradl a nevrátil

FIN INARI                     - 62 l - 26,0 Kč – 1612 Kč

NOR ALTA                   - 20 l - 32,3 Kč – 647 Kč

NOR BIRTAVARRA       - 30 l - 34,1 Kč – 1025 Kč / na kartu

NOR BJERKVIK           - 73 l - 31,8 Kč –2323 Kč

NOR KONGSVIK          - 10 l - 33,0 Kč – 330 Kč / na kartu

NOR BJERKVIK           - 50 l - 35,0 Kč – 1747 Kč

SVE GALLIVARE          - 7,2 l -30,7 Kč – 221 Kč / benzín na kartu

SVE GALLIVARE          - 57 l - 28,9 Kč – 1650 Kč / na kartu

SVE ARJEPLOG          - 31 l - 28,8 Kč – 892 Kč

NOR TRONDHEIM        - 07 l  - 37,3 Kč  - 261 Kč / benzín na kartu

NOR TRONDHEIM        - 54 l - 33,8 Kč – 1829 Kč / na kartu

NOR GOL                     - 30 l - 34,4 Kč – 1033 Kč / na kartu

NOR GEILO                  - 07 l  - 37,2 Kč – 260 Kč / benzín na kartu

NOR GEILO                  - 40 l - 33,7 Kč – 1347 Kč / na kartu

SVE OERESUND         - 39 l - 29,8 Kč – 1164 Kč

SVE OERESUND         - 04 l  - 31,6 Kč – 126 Kč / benzín

D MECKLENBURG       - 65 l - 29,6 Kč – 1927 Kč

D WALSLEBEN                        - 06 l  - 35,3 Kč – 211 Kč / benzín

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

11 000 km               - 819,2 l   -            - 24 010 Kč

poznámka:

I. Na většině čerpacích stanic ve Skandinávii již lze platit neembasovanými platebními kartami VISA ELECTRON A MAESTRO, což v minulosti téměř nebylo možné. Ba naopak občas je karta nutná, protože je hodně  automatů, které neberou peníze. ( ale jsou i výjimky )

II. Ve Finsku platí čím severněji tím dražší pohonná hmota, což je logické, ale v Norsku jsem šeredně naletěl na povídačky stejného typu. Nejlevnější nafta za cca 9,50 NOR byla nejseverněji někde u Laksevl, zatím co celou cestu po Norsku na jih byla dražší a dražší, až se ustálila okolo 11,50 NOR nafta a 12,50 NOR benzín.

jiné platby:

trajekt TALLINN - HELSINKY cca 1300 Kč

olej MOTOROVÝ 1 l - SHELL 5W-40, NORSKO TANA BRU – 650 Kč

olej MOTOROVÝ 1l - Q8 5W-40,  ŠVÉDSKO GALLIVARE – 600 Kč

trajekt LINGE - EISDAL – 190 Kč

silnice TRONDHEIM – 45 Kč

parkování ( nedopatřením ) OSLO – 33 Kč / hod

dálnice z OSLA – 130 Kč

mosty v DÁNSKU -  2X – 950 Kč, 771 Kč

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

4669 Kč            celkem s naftou  =  28679 Kč

1. DEN  30. 9.  VJEZD DO POLSKA

V 11 hod odjezd směr Náchod, odpoledne projížďka historickou částí Wroclavi - občas nějaký kostel mezi zchátralou zástavbou. Pokračujeme směr Warszawa a asi 300 km před ní  se jedeme na kole projet do lesa a na kraji pole zůstaneme přes noc spát. Dnes byl zakletý den, nejprve mi začaly syčet brzdy u auta a pak jsem zjistil, že mám díru v nafukovací karimatce. Tak prý dobrou noc!

2. DEN  1. 10.  WARSZAWA

V 7 hod vyrážíme dál. Do centra Warszawy se dostáváme kolem 14 hod Daří se nám na jednom sídlišti sehnat bezplatný flek a tak vyrážíme omrknout centrum. Lidi jsou trochu zděšení z Mamuta, Roxy z nich ne, táhne jak o život. Centrum města se soustředí kolem jednoho starodávně  vypadajícího věžáku. Dále je tu pár muzeí a na ploše pár km  čtverečných je tu pak napráskáno dalších několik moderních věžových budov. A tím historické centrum končí. Jedeme dál. Na okraji Warszawy kupuji novou  karimatku – pro jistotu nenafukovací a kousek za Wiszkowem uléháme.

3. DEN  2.10.  LITVA

Houbaři probouzejí  Roxy, Roxy probouzí mě. Roxy zlobí a žene se za houbaři a nechce zpět. Já se zlobím, ona je naprdnutá a stávkuje vleže na zádech. Zpátky ji prý můžu donést. Jedeme se projet na kole a pokračujeme dál směr Suwalki. Zastavujeme v lese na svačinu a procházku. Pak hraniční přechod Budžisko. Vjíždíme do Litvi. Připomíná mi trochu Kyrgistán, je to hodně chudá, rovinatá země, kde asfaltové silnice končí většinou hned jak končí mezistátní tah. Většina obydlí krom pár měst je situovaná na samoty a polosamoty, vesnic jak je známe my, tu mnoho není. Celý den s přestávkami prší a tak docela dost popojedeme. Navečer přestává, a tak nalézáme útočiště na další noc v jednom lese a jedeme se projet na kole.

4. DEN  3. 10.  LOTYŠSKO - RIGA

Ráno opět prší - tak plánovaná projížďka na kole se ruší a jedeme dál. Vjíždíme do Lotyšska, v první vísce dáváme svačinu a pokračujeme na Rigu. V Rize celkem snadno nacházíme místo na zastavení a jdeme se podívat do centra. Krom řeky, která dominuje celému městu, je ve městě pěkná historická část s kostely a pár udržovanými starými domy. Památníky z dob minulých, kde Lotyši nemají problém s ponecháváním čehokoli s pěticípou hvězdou na veřejnosti jako ostatně nikde, pokud mohu soudit z bývalých sovětských republik. Jen v České republice vše rychle zmizelo a raději budeme tleskat USA. Ve městě Roxy vzbuzuje u lidí zvědavost a celkem často jsem oslovován, zda li je to Laika. Navečer odjíždíme z Rigy a na okraji města bereme naftu za přijatelný peníz ( 23,3 Kč ). Cesta pokračuje až do Estonska podél pobřeží moře pěknými borovicovými a březovými lesy a o zaparkování na noc není nouze. Bohužel Roxy plení mé zásoby vody pro ni obřím tempem a to zejména, když se ji opakovaně daří převrhnou celý kýbl. Voda na pumpách moc k dostání není a tak až asi na 5. pokus uspějeme. Doplňujeme vodu a kousek za benzinou a před Estonskými hranicemi v lese uléháme.

5. DEN  4. 10.  ESTONSKO - TALLIN

Ráno opět prší, v přestávce mezi deštěm se jedeme provětrat a vyrážíme směr Tallin. Cestou zastavujeme u pláže a pozorujeme surfiaře jak jim to jde ve vlnách, docela válí. Roxy zkoumá moře a pokračujeme. Do Tallinu dorážíme kolem druhé odpolední a hned se jdem podívat jak to vypadá s trajekty. Společnost Tallink,  jež sídlí v doku D a kterou jsme měli vyhlédnutou již z domova nalézáme celkem dobře. Větší problém je se zaparkováním, kde všechna místa ve městě, a i před kanceláří lodní společnosti,  jsou placená a já nemíním jen kvůli koupi lístku na trajekt jít vyměňovat drobné za EEK do automatů. Odkládáme proto koupi na později, že se uvidí a jdeme si prohlédnout centrum. Je neděle a naštěstí se nám daří zaparkovat v ulici s výjimkou poplatného právě v neděli od 15hod Je 15:15 hod jejich času, takže nám to skvěle vyšlo. To se ovšem nedá říct o počasí, které nás zas při prohlídce města řádně zmáčelo. Historické centrum leží na mírné vyvýšenině nad kopcem a z ochozů bývalého opevnění je pěkný výhled na všechny strany - do města a na moře. Pár kostelů a pomníků. Abych se vrátil ještě k celkovém dojmu z těchto projížděných zemí - tak nejchudší byla bezesporu Litva, vjezdem do Lotyšska se to podstatně zlepšilo, i když samozřejmě nejvíce jsme viděli z Rigy, kde sice bylo dost žebráků, ale město celkově chudě nepůsobilo, zbytek země byl pak poschováván po staveních podél hlavního tahu v lesích a tuto část jsme nezkoumali zevrubně. Estonsko bylo zas o krůček bohatší než Lotyšsko, ale zvláštní dojem na nás nezanechalo. Vracíme se za ustavičného lijáku do přístavu, kde nám sdělují, že příští volný trajekt jede až ráno v 11hod OK, kupujeme  ticket a jdeme se uložit. Nakonec parkování nebyl ani moc velký problém a cca 5 km od přístavu u pobřeží nacházíme velké parkoviště. Jdeme se proběhnout po pláži a vše si držíme, aby nás vítr neodfoukl.

6. DEN  5. 10.  FINSKO - HELSINKY

Ráno opět fučí vichr a prší. Dojíždíme do přístavu kolem 9 hod,  v 1 0hod našeho času jsme naloděni a na čas vyplouváme. Roxy dostala cedulku do auta, že v něm je pes - na palubu nesmí, ptal jsem se. Ve 13hod se vyloďujeme v Helsinkách. Nejprve rychle hledám plac na vyvenčení Roxanky, což opět není snadné a opakuje se situace z Tallinu. Ovšem ve Finsku mají euro a tak cpeme automat mincemi a vyrážíme do centra. Centrum nic moc. Něco málo fotíme, spíš se tu jedná o rekonstruované historické domy než o cokoli jiného. Dále je tu k vidění přístav s velmi pěknými kousky dřevěných naleštěných plachetnic od jednostěžňových po trojstěžníky. Mezi kotvícími trajekty to vypadá docela zajímavě. Procházíme trh a už nás čas neúprosně táhne zpět k autu. Děláme okruh po městě ve snaze dostat se na protější ostrůvek, co je vidět z přístavu. Nakonec se dostáváme na úplně jiný, ale zastavujeme a děláme pauzu na procházku a další plány. Vyrážíme dál z Helsink směr Lahti nejprve po dálnici, ze které však raději za městem sjíždíme a jedeme lesy po pěkné silnici, která vlastně vede souběžně s dálnicí. Provoz už zde je velmi mírný a tak si jízdu vychutnáváme. Kolem páté hodiny parkujeme u jednoho jezera a dáváme si po zbytek dne volno. ( jíst, pít, procházka, spát )

7. DEN  6. 10.   FINSKO - LATHI

Budí mě mráz a Roxy, co mě svým příšerně ledovým čumáčkem začně šťouchat a jazykem olizovat ksicht. Už jsem prý smrděl, tak ranní očista. Poprvé od doby, co jsme vyrazili, ráno neprší ba dokonce je úplně jasno a tak toho využívám. Sundávám kolo a jedeme se vydovádět okolo jezera. Roxy už to každopádně potřebovala a dnešní teplota 3 stupně nad nulou jí rozhodně svědší. Běží a táhne s větrem o závod. Po návratu si skočila do jezera, vyčvachtat se, no tak se nemusím bát že by ji byla asi zima?!

Balíme a kolem 11hod razíme do Lathi. V Lathi hned při vjezdu nás upoutává komplex sportoviště s hokejovým stadionem, atletickým stadionem, trasou pro běžkaře a dominantou tří skokanských můstků. Tak to jdeme omrknout a zas pokračujeme v cestě na sever. Za Mikkeli odbočujeme na vedlejší silnici směr Maivala , ze které se po 2 km stává štěrková cesta s výmoly, takovéto silnice pokračují, ať odbočíme kamkoliv, než se zas vrátíme zase na hlavní tah. Kousek za Maivalou zastavujeme v lese blízko  dvou jezer a využíváme pěkného počasí a jedeme se kolem nich projet. A tady i zůstáváme přes noc.

8. DEN  7. 10.   FINSKO - VODNÍ HRAD OLAVINLINNA

Kolem půlnoci opět začalo lejt, pouštím Roxy dovnitř, ta s povděkem přijímá a až do oběda ji z pelíšku nikdo nedostane. Prší celý den. Po poledni se balíme a drápeme se z lesní cesty na silnici. Po vydatném dešti to nebylo jen tak. U pumpy bereme vodu a pokračujeme na Savonlinnu, u které by měl být vodní hrad Olavinlinna. Tam dorážíme kolem 14 hod Stále prší, ale i tak děláme okroužek kolem hradu a fotíme dokud nemáme úplně mokrý kapesník od stírání kapek z objektivu. Dále pokračujeme na Joensuu a asi 100 km před  ní zastavujeme na přespání na odpočívadle u silnice, které je u pěkného jezera. V noci zase prší.

9. DEN  8. 10.   FINSKO - ROZHLEDOVÝ VRCH KOLI  347 M

Ráno kupodivu neprší a tak děláme projížďku na kole, balíme a vyrážíme už před 8 hod ranní. Před Joensuunem zajíždíme k značené turistické trase a objíždíme po ní další jezero. Dál pokračujeme k rozhledovému vrchu Koli u stejnojmenné vesnice. My přejíždíme odbočku na výstup na vrchol z vesnice Koli a dostáváme se za kopec do vesnice s přístavem a místním přívozem. Ještě kousek pokračujeme dle značek na sjezdovou trať - kde je sjezdovka musí být i kopec přece v téhle jinak rovině. Úspěšně nacházíme a podnikáme s kolem výšlap na vršek, fotíme a sjíždíme opět k autu. Při parkování se mi na střeše u nosiče kol urval navařovaný šroub a kolo mi přistálo na boční straně auta, naštěstí vše dopadlo bez poškození ( snad ). Jen jsm zatím nesplašil náhradu a musel kolo nacpat do auta. Roxy při té příležitosti ještě zlobí, běží za lidmi a skáče na ně  a nechce přiběhnout zpět. Pak ještě stávkuje a nechce nastoupit do auta. Teď jsme každý na jedné straně auta a čmulujeme. Schválně komu to vydrží déle, když nedostane odměnu. Pokračujeme dál na hlavní silnici a po ní na Kajaani cca 100 km před zastavujeme na odpočívadle a jdeme spát. Vzhledem k tomu, že v těchto končinách po setmění už po silnici skoro neprojede auto, je to klidná ale mrazivá noc.

10. DEN  9. 10.   FINSKO - OLOUPEN V KAJAANI

Je pěkné, ale mrazivé jitro. Přes noc jezero, u kterého jsme trávili noc, zamrzlo a tudíž i vodu pro Roxy v kýblu vysekávám. Za chvíli vychází také sluníčko a nás i omražené auto rozehřívá, v případě auta rozetéká. Kolo cpu zase do auta, už z něj mám vevnitř docela svinčík, ale s Roxy si člověk zvykne na vše a je to jedno. Cesta ubíhá dobře a za chvíli jsme v Kajaani, kde chci vzít naftu. Nejprve to nejde. Obsluha mi tvrdí, že je to automat. Dávám  tam tedy platební kartu, kterou to samozřejmě neakceptuje, i když na automatu je, že bere i elektronické platební karty. No nic,  ještě že mám tolik eur, cpu tam 20 eur a čekám, co se stane. Kupodivu nafta teče. Osměluji se a strkám tam 50 eur a nafta zase teče, dokonce je i do mínus 15 stupňů, tak nepotřebuji zatím ani aditivum do nafty. Nádrž mám plnou. Ticket mi to taky dává, ale peníze zpět ne. No blbě vyhozených 17eur. Škoda, že už se nevešlo do nádrže nic. Ale systém je to teda zlodějskej ,peníze to vezme, ale zpět nevrací. Zkušenost pro příště, platím jen u obsluhy a automatu bez platební karty, co chce keš se vyhýbám. Ještě že jsem chtěl tady právě ušetřit, že vezmu levnou naftu. O 200 m dál je Shellka s obsluhou :-). Tak bacha, kdybyste na to někdo náhodou taky narazil. Náladu mám docela zkaženou a ani mě neláká jít prolézt město, tak se stavujeme jen na okraji města v hypermarketu jestli nebudou mít šroub na nosič na kolo. Kupodivu něco podobného nacházím. Pokračujeme v jízdě dál na Kuusamo, děláme pár standardních přestávek na projížďku na kole a procházku. Navečer parkujeme někde na cestě, pěkném odpočívadle na malém poloostrůvku u jezera.

11. DEN 10. 10.  FINSKO - PŘÍJEZD DO OULANKA NATIONAL PARK

Počasí drží a tak máme dobrou náladu, i když je venku na nule. Čím přibývají kilometry k severu tím, přibývá i sněhu okolo a tak jedeme opatrně. Stavujeme se ve městě Kajaani na informacích a nabíráme letáky pro plánování cesty národním parkem Oulanka. Pak se jdu ještě mrknout do obchoďáků, jestli nenarazím na nafugující karimatku, protože moji se mi uspokojivě nepodařilo opravit ( každé dvě hoďky to chce dofouknout ) a na pěnové je pěkná ledárna. Nemají nic, jen rybářských potřeb mraky. Protože trasy v národním parku Oulanka nejsou okruhové ani je nejde nějak inteligentně spojit, aby člověk vyšel a zase přišel do jednoho místa. Plánuje- li delší trek, počítá se, že se pak přepraví busem, do kterého by ovšem Roxy asi nevzali. Trochu jsem přemýšlel, že bych si nechal v cíli  našeho treku kolo a pak k autu dojel na něm, ale pro množství sněhu jsem to zavrhl. Nakonec jsem zvolil variantu nástupního místa Klutakongas, které leží zhruba uprostřed celé  trasy ( Karhunkierros - The Bear´s Trail ) dlouhé 80 km. A my tak půjdeme trek z prostřed na začátek s přespáním a zpět doprostřed. To samé na konec treku a zpět doprostřed k autu. Dnes jsme kvůli plánování ztratili trochu času a dojeli do výchozího místa treku kolem 14 hod - respektive 1 5hod.  A tak na tento trek vyrazíme až zítra. Dnes jsme byli omrknout terén na vyhlídkovém přírodním okruhu, který byl dlouhý asi 10 km. ( okruh Hiidenlampi ). Roxy táhla vcelku dobře, jen z kopečků jsem měl celkem problém na ledovce ubrzdit sebe i ji, kterou to vyloženě baví mě táhnout z kopce, a nerozbít si přitom ústa. Zbytek dne trávím balením batohu. Cpaním pupků, teda Roxy je nějaká divná, furt by chtěla žrát a pak zas furt sr.. , tak doufám že není těhotná. Furt ji ošahávám panděro z čehož nejsem moc chytrej a když se ji zeptám, tak akorát blbě čučí. Teď to zalomila a řeže dříví. A mě už přimrzají prsty ke klávesnici Teď mě ještě napadlo ( 20hod ), že by tu bylo naprosto super se dívat na jeden z těch hororovějších dílů Akta X, to by bylo skoro autentické - tma jak v.. a desítky kilometrů daleko nikdo nikde. Teď by mělo něco zalomcovat s autem, ať je pořádný horor.

12. DEN  11. 10.   FINSKO - OULANKA ( KIUTAKONGAS, SAVILAMPI, OULANKA CANYON A ZPĚT KIUTAKONGAS )

Ráno mě budí Roxy a hned kontroluje, zda mám všechny životní funkce v pořádku. Při teplotě  -10stupňů Celsia, které ukazuje teploměr, na mě její sliny okamžitě začínají přimrzat a tak vstávám a hurá do přírody. Balíme věci asi na 3 dny,  člověk nikdy neví, beru i stan. Roxy jsem taky pěkně naložil, ať se činí. Vyrážíme v 7.30 hod před východem slunce. Nejprve přecházíme most po silnici a za ním zahýbáme podle směrníku na Taivalkongas. Ovšem po asi 2 km je obrovský camping plac a zněj mají vést asi 3 trasy. Bohužel asi půl hodiny bloudíme po celém opuštěném kempu a hledáme značky. Ty nakonec nikde nenacházíme a po pár špatně zvolených stezkách, které vedly nikam, nacházíme tu, která vede snad někam. Teprve dál v lese, když už není kam zabloudit a je jen jedna vyšlápnutá stezka, se objevuje značení, což mě docela pobavilo. Vůbec jsem si tu všiml podivuhodné věci, v jejich značení toto tedy byla první opakující se, že v tábořištích se značení ztrácí a člověk musí prolézt celé tábořiště, než najde správný směr a objevuje zas až hluboko za tábořišti, když už není kam sejít z cesty. Druhá a pro mě nepochopitelná věc je, že na cedulích ukazují v km určitou vzdálenost k jednomu bodu- např. 9 km a v průběhu cesty u jiných směrníků je možné narazit na to, že součet startovního bodu- těch 9 km a koncového -je o dost vyšší. Například 4 km jsme už ušli, ale do konce zbývá ještě 7 km, což rozhodně není 9 km, ale snad 11km. No GPS jsem s sebou nebral, tak nevím. V každém případě to uvádím jen jako zajímavost, čeho jsem si všiml, jinak denní dávky se dají rozdělit rozumně a nikam se nehonit. Tedy přes Taivalkongas 9 km, kde jsou pěkné peřeje a 3 lanové mosty, pokračujeme na Savilampi 4 km, kde u srubu dáváme muslli a piškoty. Cesta se celou dobu vine borovicovými nízkými lesy, občas z kopce, občas do kopce přes lávky, můstky a dřevěné chodníky, které v létě slouží ,aby člověk nezapadl do bažiny. Teď je vše zmrzlé a tak se není čeho bát a Roxy to hned zkouší. U Roxy zjišťuji strach z výšek při přechodu provazových mostů se dává dost přemlouvat. U jiných mostů se zas netrefuje všemi 4-mi packami na dřevěné latě a propadá se dírami pupkem na můstek. Je ale statečná a jen tak se nedá a vše zdolala. Ze Savilampi děláme okroužek 7 km Oulanka Canyon a zpět ke srubu. Teď tu nikdo není a protože je tu i plyn, tak si odkládáme a dělám pití. Přemítám nad tím, jestli tu nepřespíme, když je tu tak pěkně. Jsou tu i kamna, dříví a dva pokojíky. Nakonec se rozhoduji, že je ještě brzy - 14,30 hod a že se vydáme na zpáteční cestu do Kiutakongas a cestou přespíme u dalšího srubu, který je vzdálen zhruba hodinku Roxyny chůze. Srub už je ale obsazen, a tak nezkoumáme osazení posádky už z důvodu velké cedule na dveřích, co má cosi proti psům. Už to máme zpět jen 9 km, ale doufáme, ráno jsme procházeli ještě jedním tábořištěm, tak že zakempujeme tam, protože aspoň já toho už mám plné pohorky. Ale fakt to bylo jen ohniště a jinak se zde stanovat nesmí, tak já doklopýtávám silně tažen svojí horskou vůdkyní Roxankou na parkoviště k autu. Celkově tato etapa představovala 35 km plus nějaké ty vyhlídky- to už v tom není. Vyráželi jsme před východem slunce a došly jsme prakticky bez většího zastavení po západu slunce asi v 17.30 hod. ( Ještě jednou díky Roxy, byla dnes úžasná a až na ranní mouchy než jsme se dohodli na společném rytmu vedla a táhla skvěle. )

13. DEN 12 .10.   FINSKO - OULANKA ( KIUTAKONGAS, JUSSINKAMPPA )

Ráno čekáme na probuzení od sluníčka, nedočkáváme se. V 9 hodin vyrážíme směr srub Ansakamppa za zatažené oblohy a příjemných  -7st C, cestou jdeme kolem peřejí na řece Oulankajoki, které jsme si již prohlédli první den po příjezdu a proto se nezdržujeme a pádíme dál. Míjíme zmiňovaný srub, cesta vede pořád po pravém břehu této řeky nejprve borovicovými lesy, které byly též v celé předcházející etapě, ale postupně přecházejí na čistě smrkové, což je na tuto krajinu bříz a borovic docela zajímavé, ale na pohled nijak extra. Touto v celku fádní krajinou docházíme ke srubu Jussinkamppa kolem 13.30 hod. Vzdálenost 16 km. Pro ustavičné zabržďování roztažené Roxanky (  hlavně z kopců, kde trpím dvojnásob za oba a platím za brzdící člen ) se  na zledovatělé stezce občas i zahřeji, když mi podklouznou nohy a už to vypadá, že i když se stabilizuji ještě hůlkami, stejně se rozfláknu ( to pak mi je teplo i u páteře, k tomu mě ještě Roxy z toho kopce vleče, je to pak zpestření ). Mám tak z té ledovky, ještě k tomu z tvrdých pohor zhmožděnou nejen  pravou patu, ale i komlet chodidla, proto dnes prohlašuji den za uzavřený a jdeme si do srubu zatopit ( nejsme na dostizích ). Sruby tu jsou otevřené zadarmo, připravené dříví i plyn na vaření. Jen je zdejší slušností než člověk odejde, připravit nové dříví  za to,co ztopil. Uvnitř jsou sruby vybaveny dřevěnými stoly a po obvodu palandami, zabíráme jednu kóji s Roxy pro sebe. Já se snažím roztopit kamna, kterým se do toho moc nechce, tedy spíš mokrému dříví, co nějaký dobrák připravil. Ještě že tu měli svíčky, tak po půl hodině  jejího působení konečně dřevo chytá a je nám blaze teplo. Na plynu vaříme vodu, dáváme se do polévky a ohřívaných  granulí. K večeru na naši příjemnou samotu doráží postupně 5 Finů a pozdě večer nějací Češi. My s Roxy už ležíme a děláme němé a nekomunikujeme. Udělal se tu takový hic, že bylo jak v sauně. Roxy to těžce rozdýchává, ale ven se mi ji strašit dávat nechce. Já si taky říkal, jestli nám minulou noc nebylo lépe venku v chladu. Ani spacák jsem do rána nepotřeboval a to jsem byl do půl těla.

14. DEN  13. 10.  FINSKO - OULANKA ( JUSSINKAMPPA, JUUMA, KIUTAKONGAS )

Předsevzetí vstát, až vstaneme, zafungovalo bezvadně! Finové se začali balit v 5 hod ráno a to nenechalo Roxy chladnou. Tak do sebe obracím zbytek studené vody z ešusu, z druhého rendlíku vylévám vodu pro Roxy. Běžím do jezera pro vodu, stavím na sporák, skáču do kadibudky, hltám teplou vodu, cpu batoh a před sedmou ranní už frčíme po stezce dál. ( Sranda ti Finové nás vzbudili, aby si šli venku udělat táboráček - pak že jsou Češi prdlí .) Dnes byl stanoven plán dojít do Juuma a když to stav mých nohou dovolí, otočit to zpět do srubu. ( 16 km tam, 16 km zpět ), popřípadě rozdělit si to na dva dny u Juumy přespat a přidat tak další den. A následně pak z Jussinkamppu pokračovat zpět k autu. Kdybych věděl už ráno, co mě popadne odpoledne, tak si hrcnu na prdel a nikam nejdu. Po půl hodině chůze a libování si jak se nohy zlepšili se jim navrací cit a proto odepínám Roxy a chci jít na volno, abych brzdil jen sám sebe. Moje a Roxyno nadšení z volného pohybu končí mým povadlým úsměvem, když Roxanka pobíhá kolem a z taštiček ,připevněných k bokům ( z jedné ), rozsévá své granule po okolí. To by mi až tak nevadilo, hlad nebudu mít já, ale jedna kapsička je na maděru. Po celém předním obvodě vytrhnutá látka ze švu. No dělají to hodně fórové, už před tím jsem musel přišívat popruh, co se taky takto vytrhl, ale to byl kousek, toto je půl tašky. Doufám, že ten výrobek mají patentovaný :-), asi si domu koupím šicí stroj. Já věděl, proč si sebou beru jehlu a nit ( tak holt po návratu z treku s chutí do toho ). Všechen matroš tak beru já, protože s jednou kapsičkou naloženou se to Roxy převrací a nejde s tím nic dělat. Včera jsme se asi hodinu chůze před srubem oddělili od řeky Oulankajoki a nyní asi po hodině se připojujeme k dravější řece Kitkajoki, kde stezka se prodírá spletí křovin na břehu a vyschlým náplavovým korytem. Tady převládají lesy březové. Po dalších dvou hodinách takovéto chůze dorážíme k rozcestníku s denním okroužkem,co se dá podniknout z Juumi. Dáváme se směr Myllykoski a hned je znát příval turistů, zatím co za poslední dva dny jsme na trecích za celý den potkali třeba jen 4 lidi, tu jich chodí karavany. Roxy nadšeně pobíhá a s každým se vítá, což někteří nemůžou rozdýchat a tak po půl hodině, kdy už je jasné, že příval turistů jen tak neskončí, se zase navazujeme a pokračujeme v tandemu. Tento konečný úsek do Jummi, jenž měří 5 km, je poset množstvím schodů nahoru a dolů i  můstků, aby se turisté vyblbli. Je tu i pár pěkných jezírek, jen ten dojem kazí ta banda turistů. Kolem srubu a peřejí u Myllykoski probíháme dál až do Jummi. Tam  na místní autobusové zastávce nevisí žádný jízdní řád ( to nevisí v celém Finsku ) a protože informace mají zavřeno a  nám se ( mně ) nechce už vracet stejnou trasou zpět podle mapy, nacházím lesní cestu, která by se měla vinou souběžně s vnější hranicí národního parku. Vydáváme se tedy k ní a už v Juumě na nás začne štěkat vzezřením vesnický oříšek. Když se dostává nebezpečně blízko k mé noze s otevřenou papulou , nakopávám ho hůlkou a tak už si drží odstup, ale jde s námi. Roxy je prý volný a nijak se sním nezaobírá. Odbočku na lesní cestu nacházíme dobře, akorát ta lesní cesta se podle mapy má větvit už jen jednou, ale ony jsou odbočky každou chvíli, s tím že z vyjetých kolejích ve sněhu není moc patrné, které kam vedou a se směrníky se neobtěžují. A tak samozřejmě odbočujeme na cestu která asi po půl hodině chůze končí a začíná hustý les, tudíž se zase vracíme. Nakonec nacházíme něco jako hlavní cestu. I když určitě byly i kratší varianty a my si to vzali vyhlídkovou, jsem v rámci bolesti nohou spokojen, protože tu je pusto a prázdno - bez turistů - a cesta je s pěknými výhledy na celý národní park a mně se líbila více než celá tato část treku  z Kiutakongasu do Juumi. Ještě zkouším našeho nového 4-nohého přítele, co jsem nejprve myslel, že je to oříšek a pak fenka oříška, přivázat na Roxyno vodítko. To jsem se se zlou potázal a Roxanka projevila dost zřetelně svůj nesouhlas s propůjčováním svého vybavení. A já musel dělat s oříškofenkou, ze které si teď myslím, se vyklubalo štěně nějakého severského plemene, hodně podobné také malamutovi ( ale těžko  soudit ) a také je to on a ne ona, kolokolomlínský, aby přežil ve zdraví bez otisků Roxyných tiskátek. K autu jsme dopajdali všichni tři kolem 17 hodiny. Ze srubu do Juumi 16 km, Juuma - Kiutakongas 30 km, tedy dnes 46 km. Nový čoklík došel s námi - rád se mazlí, rád se nechá přejet od auta, rád Roxyny granule, nerad na vodítku. Teď spokojeně oba dadaj. PS.: Roxy mu půjčila kousek svého pelíšku.

15. DEN  14. 10.   FINSKO - PŘEKROČENÍ POLÁRNÍHO KRUHU - ŠICÍ DEN

Dnes jsme si zaslouženě pospali až do 10 hod. Překvapivě proti tomu nikdo neměl námitky a odpočívali též. Když jsme se vykopali, popojel jsem na zasněženou lesní cestu, po které jsme včera přišli a jeli jsme si zatrénovat na kole a zacvičit nováčka. Roxy si vzala výcvik malého na starost a drží ho zkrátka, pořád je na něj nervní a vrčí, že se jí plete a kňučí. Tak se po sobě válejí - Roxy vrčí, dělá, že ho kouše, ale doopravdy ne, i když to velice opravdově vypadá, protože jinak už by bylo po něm ( zranění žádná ). Vyzkoušeli jsme všechna možná zapojení vedle sebe za sebou, Roxy první, Iris první, ale zatím nic nefunguje a stále se jen muchlujou. Utoho mi Roxy zvládá vláčet kolo za sebou a otočit řidítka dvakrát kolem dokola. Bovdenům od hydrauliky se to moc nelíbí.I já jsem to dnes trochu dost přehnal a tak dávám možnost štěněti vrátit se tam odkud přišlo, sundávám mu provizorní obojek. Tu zbystřím na sněhu kaluž krve. Odtrhávám je kvičící a vrčící od sebe a zkoumám jejich stav. Vše OK v obou případech bez zranění, tak odkud je ta krev? No nic, balíme a  jedeme dál. Štěně i na nevalné zacházení z naší strany se pořád za námi vrací. A sakra. Roztrhl jsem si kalhoty a vzal jsem to i se spodky a mojí kůží, aha tak odtud pochází únik krve. Nasedáme do auta, štěně nejde. Tak se loučíme a vyrážíme. Běží za námi přes dva kopce po silnici, brzdíme, čekáme na něj. Nastupuje. Pokračujeme směr Kemijarvi a po cestě přetínáme polární kruh. Tak se všichni fotíme a dělám při té příležitosti pauzu na zašití kalhot a roztržené kapsičky na Roxyně batůžku. V Kemijarvi nakupuji granule pro nového člena výpravy a pár drobností, kousek za ním uléháme. Cesta už pořád vede po zasněžených silnicích a tak není radno pospíchat.

16.DEN  15 .10.   FINSKO - PŘÍJEZD NP URHO KEKKONEN

Dnes zataženo  a nad nulou, chvílemi poprchává. My pokračujeme na Sodankyla, kde ještě nakupuji špekáčky na táborák, i když nevím, co si upečeme. Když je vyndám z igelitu, Roxy je okamžitě zblajzne. Tak možná bude táborák jen jako kulisa. Ze Sodankyly už pokračujeme přímo k severu po silnici číslo 4/E75 na Ivalo. Cestou se stavujeme na procházku po bažinách. Navečer uhýbáme z hlavní silnice do infocentra NP Urho Kekkonen pro mapu NP Lemmenjoki. Nemají ji, tak si aspoň prohlížím vystavenou expozici, probíhám děti a popojíždíme o půl kilometru k Kultumuseu v Tankavaaře. Už tu jsme pozdě kolem 17hod a tak odcházím s nepořízenou, i když podle propagačních fotek o nic moc nepřicházíme a tak se rozhoduji nečekat do druhého dne a pokračovat dále. Pokračujeme po západním okraji NP Urho Kekkonen směr sever, v jeho polovině opět uhýbáme z hlavní silnice a jedeme do vnitra NP na kopec Kalopaa 546m. Je už pozdě, a tak si necháváme výstup na zítra a z placeného parkoviště odjíždím o kousek níž do lesa přespat. Cestou šetřím nohy a nechávám za autem proběhnout prcky. Roxy samozřejmě vítězí, ale ani Aire nezaostává o moc na svých pidinožičkách a hlavně je vytrvalý.

17. DEN  16. 10.   FINSKO - NP URHO KEKKONEN VÝSTUP NA KALOPAA 546 M

Přes noc prší a je nad nulou. Aire mě kolem 6 ráno budí a chce si hrát. Kolem osmé přestává na chvíli mrholit a i mlha je trošku řidší. Vyjíždíme z lesa ze zasněžené cesty na hlavní holou silnice s úmyslem popojet na placené parkoviště pod kopec. Po 100 metrech kličkování přes celou vozovku zastavuji na jakž takž vhodném místě. Silnice je celá jako sklo a ani jízdou krokem nejsem schopen udržet auto na silnici. Pouštím tedy opičky proběhnout. Blbnou po ledu a ani jejich pacičky nejsou schopné neklouzat. Vypadá to jak pes na kolečkových bruslích. Blbnutí si tedy přesouvají do lesa na hluboký sníh. Já si pouštím film. Místní nemají problém a i autobusák to tu valí jak po suchém asfaltu, holt mají v pneumatikách hřeby. Kolem 10 hod projíždí sypač a tak kolem poledne vyrážíme na túru. Celý den je mlha, ale aspoň přestalo pršet, a tak z výstupu žádné výhledy nemáme a jen dál ladíme souhru chůze na laně. Pak dále pokračuji  k severu na Ivalo, kde chci sehnat o kousek delší špagát, abych nešlapal Airemu na ocas. Provaz nemají, ale kupuji nafukovací karimatku za rozumnou cenu, tak doufám že vydrží. Kousek za Ivalo u jezera Inarijarvii pro dnešek končíme.

18. DEN  17. 10.   FINSKO - PŘÍJEZD NP LEMMENJOKI

V 5 hodin ráno mě probouzí špunt rajtující po mně. Pouštím ho ven ať si tam hledá štěstí. Za chvilku je zpět a vydrží v klidu skoro do 7hod. Pak zase po mně hopsá a po mém spacáku stéká všude vodička. Vypakovávám je oba ven a uklízím svinčík. Počasí pod mrakem ale neprší. Do Inari dorážíme kolem      10 hod, ale stejně je tu ještě mrtvo a nikde nemají otevřeno. Sháním mapu NP Lemmenjoki, nikde ji nemají a informace jsou ještě zavřené. Tankuji, dnes bez problémů a vracím se k informacím. Mapu mají, ale nic moc se z ní vyčíst stejně nedá, a tak ji za ty peníze stejně nekupuji. Pokračuji do nástupního místa treku Njurgulahti. Cestou zastavuji a přidávám nemrznoucí sajrajt do nafty. U té příležitosti pouštím mimča. Roxy zbystřila Soba a mizí na půl hodiny v lese. Volat nevolat jedno. Aire na zavolání přiběhl zpět ( nebo spíš nestačil Roxy a tak se vrátil ). Odstavuji vozidlo na stranu, pořádně se oblékám a jdu volat a hledat. Přivazuji Aira na špagát a říkám hledej. Někam běží, ale vypadá to že na procházku a ne za Roxy. Tak ho brzdím a otáčíme směr les, kde chodíme a řveme na Roxy. Po půl hodině se celá uřícená a mokrá s jazykem až na zem líně vrací. Pořádně ji vysvětluji, že tohle se nedělá. ( pláci, pláci ) Kolem 12 hod dorážíme do Njurgulahti a ve 14hod vyrážíme na trek. Odpoledne se udělalo pěkně,proto  mohu jít i bez bundy, ale rychle se smráká a tak po 12 km docházíme v 17.30 k tábořišti, kde stavíme stana  opékáme buřty. Vysekávám do řeky v ledu díru pro nabírání vody.

19. DEN  18. 10.   FINSKO - NP LEMMENJOKI ( LOĎKA )

Vstávám, trochu sněží, balím stan. Po 3 km docházíme k místnímu přívozu, kde si je třeba přitáhnout loďku, která je na laně nataženém mezi břehy a po ní se přepravit na druhou stranu. Ha, máme "štěstí" loďka kotví zamrzlá 2 metry od našeho břehu. Zkouším led, hážu do loďky batoh, hůlky, bránící se psy. Nastupuji já a hopsám po loďce, snažíc se vyprostit ji ze sevření ledu. Po chvíli led povoluje a loďka se divoce nahýbá k jedné straně, kde praskají ledy. Po chvíli přemlouvání je loďka celá ve vodě, ale ještě chvilku trvá vyprostit se ze zajetí velkých ker, které nám brání dostat se kamkoliv. Přitahování na druhou stranu pak probíhá v pohodě. Psi zoufale koukají na přibližující se břeh a ani nedutají. Jakmile dorážíme ke břehu, radostně vyskakují a mně nechávají svému osudu. Ještě chvíli zápasím  stím abych si nenamočil batoh ani boty a jsem také na souši. Po dalších 6 km borovicovými lesy docházíme ke srubu Ravadasjarvi u břehu řeky Lemmenjoki, která zatím vedla souběžně s trasou našeho treku. Zbytek dne děláme odpočinek. Hodně pijeme, proto zase sekáme v ledu díru pro belíky s vodou. Srub je moc pěkný s dvěmi oddělenými místnostmi. My si tedy zabíráme jednu a odpočíváme. Zatím jsme cestou na nikoho nenarazili a i přes noc tu zůstáváme sami.

20. DEN  19. 10.   FINSKO - NP LEMMENJOKI ( ZMÝLENÁ NEPLATÍ )

Kolem 8 hod vyrážíme na trať. Přes noc trochu nasněžilo a ještě trochu i sněžilo. Je hnusně. Dnešní plán je odpočinkový -  dojít k dalšímu srubu asi 7 km po proudu řeky. Jdeme kolem vodopádů Ravadaskongas, kde zřejmě ztrácíme směr a místo na Kultahamina, kde je další srub, nic netušíc míříme na okruh naší trasy z druhé strany. Tento omyl nám pomalu dochází při přecházení prvního částečně zamrzlého potoka, kde se psi dvakrát prolamují pod led a já je za špagát tahám ven. Kupodivu já přecházím suchou nohou. Nenechávám se vyvést z míry a pokračujeme, konec konců tady mají všechny mapy tak blbé( ať kupované nebo nástěnné informační), že si z jednoho nadbytečného koryta nic neděláme. Úsměv nám zamrzá až ve chvíli, kdy tradiční jednotné oranžové značení vedoucí nás po jednom břehu řeky ( ) mizí a objevuje se až na druhém břehu řeky u jakéhosi tábořiště. No nic nějaká cesta sice vede i dál po proudu řeky, ale ta není značená vůbec a bůh ví, kam vede. Už my s jistotou dochází, že jdeme blbě, proto bych se rád držel aspoň nějakého značení. Šup tedy z bot a hurá do vody. Nejlepší je ještě za sebou táhnout dva psy, kterým se do vody ani trochu nechce. V půlce potoka koukám, že Roxy se vyprostila z popruhů i s batůžky a hafá na břehu, no  otáčet to už nebudu. Vyložil jsem náklad ( batoh, boty, a Aira ) na druhém břehu a po rozdýchání zmrzlých nohou hupsám do ledárny pro zbytek družstva. Z jednoho štěkajícího břehu se začíná stávat druhý štěkající břeh. Zatím co mě Roxy srdečně vítá u sebe, beru její batůžky přes rameno, připevňuji si Roxy na krátko kolem krku a vleču ji do vody, já už po třetí. Po úspěšném absolvování se svaluji na batoh a hodnou chvíli vše rozdýchávám a hlavně balím nohy do relativního tepla. Posledních pár metrů ve vodě už bylo až až , byl jsem rád, že jsem dopaťhal . Má to nespornou výhodu, zatímco před,tím mě na treku bolela šlacha, tu koleno, tady pata, teď nic necítím a jde se mi báječně skoro až po zbytek dnešní etapy. Za tábořištěm se oddělujeme od řeky a  začínáme stoupat na náhorní plošinu, občas se s Roxy boříme po kolena do sněhu, náš malej šmoula si vykračuje, protože je lehoučkej a neboří se mu to. Nahoře začíná fučet jak u Krakonoše, nasazujeme protiofukovou ochranu a jdeme dál. Po pár kilometrech náhorní plošinou se trochu stáčíme doleva a začínáme klesat zpět do údolí. Po 17 km místo 7 km docházíme ke srubu Morgamoja. Tu pro dnešní den končíme. Psy jsem napojil a občerstvil a oba dnes unaveně padli a spí.

21. DEN  20. 10.   FINSKO - NP LEMMENJOKI ( OKRUH Z DRUHÉ STRANY )

V pět ráno sněží, v 9 hod vyrážíme. Napadlo 10 cm prašanu, tak se jde pěkně. Po široké pěšině docházíme po 1,30 hod k srubu Kultahamina, ležícímu na řece Lemmenjoki, ke které jsme se navrátili zpět. Někde odtud je na mapě most přes řeku na Morgan - Viibos 599 m, na který jsme si chtěli udělat jednodenní výlet, protože je to nejvyšší bod parku. Nikde nic ale není a srub se nám moc nelíbí a tak pokračujeme dál uzavřít okruh k srubu Ravadasjarvi, kde jsem si před 2 dny zapomněl za oknem čokoládu. Cestou si krátíme  přes zamrzlou řeku a v úsecích, kde není zamrzlá, opět využíváme stezky vedoucí po břehu. Přicházíme k vodopádům, které jsme míjeli před 2 dny na cestě tam, akorát z druhé strany, kde vznikla naše chyba v trase. Není  tu most a je třeba opět přebrodit pod vodopádem dvě nezamrzlá koryta řek. Odmítám si sundat boty s tím, že už to nějak doklepu, že srub je blízko a tam vše vysušíme. Utahuji kolem bot nohavice goretexových kalhot a brodím. Psy dnes oba na poprvé přešli. Nohy ku podivu zůstávají suché, i když jseme brodil skoro až po kolena. Tak to mě překvapilo že občas vyrobí něco i kvalitně. Super. Zbytek docházíme po zamrzlé hladině až ke srubu. Čokoláda tu je. Tak se zas ubytováváme. Opět se odpoledne udělalo pěkně, proto využíváme pěkného počasí a všichni tři blbneme před srubem na zamrzlé hladině – skoro jezera. Pak využívám ještě světla a zas zašívám ( a zatavuji rozpáranou látku ) Roxin ze švu vytržený batůžek. Když dělají všechno pro psy a nejen pro ně takhle kvalitní, asi si budu muset koupit ten šicí stroj!

22. DEN  21. 10.   FINSKO -NP LEMMENJOKI ( NÁVRAT DO "CIVILIZACE" )

Před 9hod vyrážíme. Volím alternativní trasu cestou necestou, kde se sobí stezka střídá se zamrzlou hladinou řeky. Takto docházíme až k přívozu u kterého je proud řeky silný, proto nedovolí řece zamrznout. Kousek nad přívozem si to proto střihneme napříč přes hladinu a šetříme si tím čas a já nervy s naloďováním neposlušných pasažérů. Cesta dál vede zpět borovicovými lesy obdobně jak jsme přišli. Snažíme se udělat pár změn přes zamrzlou hladinu, ale čím dál častěji nás zastavuje nezamrzlá hladina, a tak to vzdáváme a vracíme se po stezce. Roxy je hodná, Aire ne. V této zimě se mu ustavičně povoluje uzel na tažné šňůře a on prchá z našeho dosahu. Na volání nereaguje. Po chycení do naší promyšlené pasti mu dávám dost značně na vědomí jak si to představuji já, když zavolám, aby přišel. Kňourá a fňuká. Přivazuji ho a po půl hodině je zase volný. Situace se opakuje s tím, že už je obezřetnější a štráduje si to před námi hodný kus, abych ho nemohl chytit. Situace se mi zdá dost nespravedlivá pro Roxy, která je hodná a pracuje, dělám vše pro to, abych bídníka zase dopadl. Po pár pokusech a skocích po něm s odřenýma rukama, nohama a vyvrácenou krční páteří ho u jednoho tábořiště dostávám na návnadu. Dostává další vejbuch a přivázání na fest na 10uzlů. Zhruba hodinu před cílem naší cesty se opět uvolňuje a to již na nic nečeká a mizí nám z dohledu. Zbytek cesty ho nezahlédneme, jen stopy po něm na stezce. Přicházíme na parkoviště k autu (13 hod) a on se tam krčí k pneumatice cizího auta. Odstrojuji Roxy, chválím ji a zaopatřuji. Čistíme auto, hážu do něj věci. A jdu se podívat na pprovinilce. Evidentně má ze mě strach, ale ponaučení na něm nenechalo žádné následky. Trestání tedy odkládám a nabízím mu dobrotku. Neochotně si ji žmoulá, dávám mu druhou zalézá pod auto. Už ho mám na dosah a hladím ho. Nechává se přesvědčit a odnáším ho k Roxy na pelíšek. Dostává se mu vlídného slova. Popojíždíme do "centra" Village kde sundávám kolo a zkouším, jak jim to už teď půjde oběma společně s kolem. Celkem by to šlo, jen kdyby se Roxy trochu víc chtělo táhnout a ne očuchávat. To zas Aire se nenechává rozptylovat a stále by ťapkal, ale zas je jak moucha a tak z toho nic není. Roxy ho vleče kam se ji zachce. Další plány měníme a místo další cesty na sever popojíždíme podél hranice NP na jih do Repojoki k dalšímu treku do Sallivaary, kde by snad měli být konečně k vidění sobi a i poněkud jiný ráz krajiny než v severní části parku. Tedy pár sobů jsme již viděli, ale oni nechtěli být moc viděni, hlavně od kousacích zvířátek. ( Roxy by si prý sobí bifteček nechala líbit po tom, co je necpu jak protržené a jen jednou denně má pořád hlad ). Jinak za celých pět dní putování jsme na cestě narazili jen na jeden pár lidiček, co si přišli do srubu ohřát oběd a hned zase razili dál. Takže pohodička, nedotčená příroda nenarušovaná davy turistů.

23. DEN  22. 10.  FINSKO - NP LEMMENJOKI ( SALLIVAARA )

Ráno hnusně zataženo, u mě taky zataženo, bolí mě hlava. Vyrážíme na 6 km trek do Sallivaary. Cesta vede rovinatými borovicovými a březovými lesy, občas holou tundrou. Sallivaara byla také opuštěná, naposledy tu někdo byl podle záznamů v knize návštěv před měsícem a půl a já se jim nedivím, nic zajímavého tu není. Kromě hodně ohrad pro soby ( prázdných ) a pár roubených srubů tu doopravdy není co k vidění. Vylézáme na vyhlídku nad Sallivaarou, ale není pro pošmourno nic vidět. Jen pár sobů, co nás zahlédlo rychle prchá a Roxy se to nelíbí, že se nechtějí kamarádit. Vracíme se k jednomu srubu a rozhoduji, že uvaříme oběd a jdeme zpět. Srub je zařízen skromně a jen s otevřeným ohništěm v rohu. Rozbaluji batoh vyndávám věci. Když jdu nabrat do kýble sníh na vaření, psi se vytrácejí za mými zády do lesa. Roztápím oheň a začínám ohřev vody na kotlíku nad plamenem. Kouř je všude. Co nestačí začmoudit kouř z ohniště přímo do místnosti, to se vrací z nízkého komína dveřmi. A tak se nedá ve srubu kloudně být, všude dým. To tedy někdo chytře vymyslel. Zatím co se mi vaří oběd, jdu svolat psy. Aire se vrací asi po půl hodině a zalézá pod palandy a odpočívá. Roxana nikde. Hulákám do lesa na všechny strany, pískám a beru si na pomoc i nouzovou píšťalku a nic, vše opakuji snad celou hodinu. Kdy už se s Roxy loučím a vidím to černě, asi po hodině a půl slyším šramot a oddechování a za chvíli vidím přibíhat Roxanu. Hned jde očumovat, co prý si strkám do kapsy ( píšťalku ). Tak ji  trestám a vysvětluji ji, že takhle si to tedy nepředstavuji. Zalézá zkroušeně do rohu v srubu a oddechuje. Dávám oběd - nudlovou polévku a bramborovou kaši s loveckým salámem a tak se mi trochu zlepšuje nálada. Po obědě vyrážíme zpět. U auta se chce udobřovat. Přijímám a odpouštím. Po slibech cestou jak nedostane véču jsem zas změknul a dostali ji oba. V Inari kupuji chleba za 2 eura, ale co se dá dělat, když mám vše s chlebem. Startujeme směr Utsjoki. Při startování mi auto hlásí servis a vypadá to na málo oleje. No tak to nechávám na příští den - jet mě to nechá a tak to budu zkoumat ráno. Zastavuji asi 80 km před Utsjoki a kašlu dnes už na to, mám toho plné kecky. Jen by mě zajímalo, jestli mají Aire a Roxanka zlobení rozdělené na směny a dnes přišla řada na ni? A zítra zase Aire?

24. DEN  23. 10.   FINSKO - NP KEVO ( KE SRUBU )

Po dlouhém listování v mapě a zvažování alternativ se mi zdá jako evidentní blbost a plýtvání naftou jezdit z Utsjoki do nejvýchodnějšího města v Norsku Vardo jen kvůli 3 km dlouhému podmořskému tunelu ( nic jiného tam zřejmě k vidění není ) a vážit kvůli tomu 3 hodinovou cestu tam a zase zpět tou samou silnicí. To jsou zajímavější místa, co stojí za zajížďku.Poupravuji trasu po Finsko - norské hranici a kolem hranice NP Kevo směr Nord Kapp. U informační tabule do národního parku Kevo fotíme jezero a chaloupky. Je zataženo, sněží. Zdrhá mi Aire a šmajdá po silnici a trajdá všude kolem jen ne přijít. ( I projíždějící bus musel zastavit, tak je blbé se tvářit, že není můj ) Vyštěkává, ale přijít ne. Když ho konečně chytám, tak dostává výchovnou lekci. Ačkoli jsem původně plánoval vynechat trek po NP Kevo, nakonec se rozhoduji že ho dáme. Kolem poledne vyrážíme od auta na dvoudenní okruh. Cesta vede nejprve březovými háji, je třeba přejít jeden brod řeky a stoupá na planiny náhorní plošiny, po které vede celý okruh parkem. Procházíme kolem tábořiště u jezera a míříme k dnešnímu cíly, srubu schoulenému v kaňonu řeky Kevojoki, která protéká celým parkem. Na planinách docela pofukuje a my jsme rádi, že po 4hodinách a 12 km dorážíme ke srubu.

25. DEN  24. 10.   FINSKO - NP KEVO ( RELAX V TAJZE )

Tento den nás přivítal jasnou oblohou a relativním bezvětřím a protože je ve srubu pohoda, teplíčko a za oknem se na tu krásu pěkně kouká, rozhoduji se jeden den relaxovat a pak teprve pokračovat dál. Aire se i přes mé nevalné zacházení s ním, chce mazlit a tulit. Protože mě hryže svědomí, beru ho k sobě do spacáku a lenošíme. Občas přiložíme poleno do kamen, něco zdlábneme, mrkneme z okna, poslechneme muziku a přečtu kus fakt dost blbé knihy. A den nám docela utekl.

26. DEN  25 .10  . FINSKO - NP KEVO ( KRÁSNÁ TAJGA )

Ráno nás probouzí silný vítr opírající se do srubu. Rádi bychom zůstali ještě den, ale už mi došli granule pro psy a i jídlo pro mě, protože jsem jim včera vařil pytlíkové polévky místo granulí. Pořádně se nabaluji a vyrážíme. Po pár kilometrech ustává vichr a jen co se přehoupneme přes hřeben, čeká nás bezvětří a roztrhaná oblačnost, která nás oblaží asi na 2 hodinky příjemným slunečným počasím. Tak se kocháme přírodou, všude mech a vřes, občas stepní tráva a zakrslá břízka. Tu a tam zamrzlé jezírko a širé pláně, no prostě paráda. Ale od jihu se na nás valí další silná oblačnost, která nás za chvilku dostihuje a nutí vše pozapínat a přidat do kroku. Jako obvykle se tu mapám nedá věřit a u rozcestníku, od kterého to dle mapy mělo být už jen 3,5 km k auto,  je to dle směrníku ještě 6 km. Vytahuji GPS a raději zaměřuji naše auto. Protože směrníky se pro jistotu zaměřují na názvy, co nikde nejsou uvedeny a tak to chci mít ověřené. Směr od směrníku jsme chytli dobrý, akorát se stezka začíná stáčet zpět na náhorní plošinu do vnitra tajgy a tak zkoušíme odbočit ze stezky a vzít to přímou cestou k autu. Nejprve to celkem jde, jsou tu jen mechy a menší křoví. Čím víc klesáme, tím je houští hustší a psy se dost pletou a zamotávají. Roxy stále zmateně pobíhá a nedrží směr. A nenechá si to vysvětlit. Musím ji přepřáhnout a oba je vleču za a vedle sebe. Jako že vždy máme štěstí, tak i teď se nám podařilo narazit na nejhustší březový háj v okolí, a tak se snažíme prodrat jak to jde. Náhodou zakopávám a padám na pravou ruku a bolestí zůstávám raději asi 5 minut ležet. Trošku mi křuplo zápěstí. K autu už jsme se pak asi do půl hodinky dovlekly. Trošku se zkulturňujeme a zkoumám svoji ruku. Nic zní nečouhá, tak je to dobré. Ale hýbats ní, natož něco do ní vzít zatím nemůžu. A tak opět přehodnocuji plány a míříme do nechtěného Vardo, dát ruce čas na zrehabilitování. V Utsjoki přejíždíme hraniční most, který je placený, ale snad jen pro bus a kamion. A jsme v Norsku. Míříme na Tana bru. Před Tana bru zastavujeme na noc na odpočívadle s výhledem na polozamrzlou řeku.

27. DEN  26 .10.   NORSKO - RUKA V PLAMENECH -  A BLIJEME

ío rána se kroutím bolestí a přituhuje. Ruka bolí čím dál víc. Ráno ji mažu sádlem a stahuji obinadlem. Je to malinko lepší, ale zadek si s ní stejně utřít nemůžu :-). Je zataženo a sněží. Čertíci v noci budili, zejména Roxy, která mě asi 3 x vzbudila jak mi šlape po hlavě, tak je popadám za flígr a nechávám je do rána stepovat na mraze. V Tanabru kupuji na Shellce olej do motoru a sháním vodu, tu nikde nemají. Doplňuji olej a přejíždíme široko-daleko jediný most přes řeku Tanu. Po pár kilometrech mi to přeci jen nedá a otáčím. Doopravdy se mi nechce jet 150 km do Vardo a zase zpět do Tana bru. Ruka sice bolí jak v plamenech, ale raději se zabavíme jinak než slepými projížďkami. V Tana bru tedy odbočuji na silnici číslo 98 vedoucí kolem fjordů a přes kopečky k Nord Kappu. Děláme přestávku u jednoho fjordu na nabrání vody z potoka. Při té příležitosti zdrhá Aire. Tak si tak říkám, že kdyby mi každý den nezdrhl jeden pes tak, by tento denník byl podstatně kratší! Jak na něj zavolám a zapískám, tak místo zevlování z opodál dává tryskovou rychlost pryč. No nic tak si běž! Dávám nažrat Roxy, dávám jí i Airovu porci, sám si taky dávám kaši a salám, plus čaj. Po O se jedeme s Roxy omrknout po Airoj. Jedeme po břehu a nikde nic, tak to vzdáváme a zpět to bereme po silnici k autu. Tu Airika zahlédneme jak vyčumuje z trávy. Kupodivu ani před námi nezdrhá a leží dál. Tak ho zacvakávám do Roxyna vodítka, Roxy pouštím a jedeme k autu. A pokračujeme cestou přes kopečky a fjordy dál. Teprve navečer po zaparkování zjišťuji, že neutíkal asi proto, že mu bylo vyloženě blbě. Na Roxyně madračce je vyblitý velký chumel řas, škeblí, klepeto od kraba a dalšího bordelu. A já si cestou říkal, jak to moře smrdí tou mořskou havětí až neobvykle k nám přes sklo do auta?! No nejprve mi to nedochází a mám spadeno na Roxy. Si myslím, že takový velký vyblinec ( no nevypadá standardně jak blití, ale spíš jak velké hovno ) nemůže mít na svědomí Aire, ale zas mi nejde do hlavy, kdy by to zvládla zbaštit, když byla povětšinou se mnou. No tak vše čistím, i to co utkvělo na koberci v  autě. Večer Airoj kontroluji šrámy na tlamičce a v papule zuby. Smrdí z něj jak ze stoky a po chvilce uprďování a říhání z něj vyjíždí další expres zásilka stejných  "sraček", co už nám jednou nadělil. Tak to po něm uklízím znova a pro jistotu mu vrážím ruku do krku a zkouším co v něm ještě zbylo. Vypadá to, že už kouzelník nic dalšího nevyčaruje a tak ho utírám vpředu i vzadu a pro jistotu ho posílám ven, ať to může do rána ještě pustit druhou stranou. Jo vypadl mu ten kývající se špičák někde po cestě asi. Hned by se debil zase vrhl sežrat ten vyblitej bordel, a tak mu nedávám prostor a přivazuji ho na krátko k břízce.

28. DEN  27. 10.   NORSKO – JEDEME  DÁL

Ráno sněží a my pokračujeme pomalu s procházkami směr Nord Kapp. V Laksevl vyměňuji pro jistotu 400xeur za 3249xNor a kousek za tímto městem končíme. Bolí mě hlava.

29. DEN  28. 10.   NORSKO - ALTA

Zataženo, sněží. Kousek za odbočkou na Nord Kapp si čtu postřehy od cestovatelů, co už tam byli. Průjezd tunely přes 2000 Kč, zastavení na plošině Nord Kapp přes 3000 Kč. Tak na to jsme málo bohatý a není tam zas celkem co k vidění. Dobytí nejsevernějšího bodu si necháme na nějakou příští expedici na Špicberky. My měníme směr na Altu. Začalo sněžit celkem vydatně a náš pekáč se 4-mi koly celkem dobře sáňkuje. A tak nás z kopce snad předjíždějí i místní děti na bobech. Ale lepší než skončit v příkopě. V Altě tankuji za nehoráznou cenu naftu. Kousek za ní to dnes balíme a hlavně plánuji, co a jak dál.

30. DEN  29. 10.   NORSKO - ÚŽINA SAUSTRAUMEN

A jedeme dál kolem fjordů. Zastavujeme u úžiny Saustraumen, kde by měl být nejvyšší příliv a nejnižší odliv a v úžině by to mělo vytvářet pěkné víry prostřednictvím rychlého průtoku vody skrz ní při odlivu a přílivu. Říkám mělo, protože ač jsme tu čekali 5 hod, nic se nedělo ( obyčejný most přes "řeku" ). Takže procházka kolem. Voda navečer při odlivu začala rychle vytékat ze zálivu  skrz úžinu ven a tam se mísila s protiběhlou z moře, ale víry to nedělalo. Anglický popis komu toto nestačí: Straumen i Kvaenangen Viewpoint at the high/low tide current entrance. Rozhoduji se popojet kousek dál z kempu, kde jsme při pozorování nechali auto a počkat ještě do rána, co se bude dít.

31. DEN  30. 10.  NORSKO - HALTI ( NEJVYŠŠÍ HORA FINSKA 1340 M - PŘÍJEZD )

Tak jsem zas vyměkkl a vzal jsem Aireho přes noc do auta. Samozřejmě za dobrotu na žebrotu. Když jsem se ráno probudil, první myšlenka byla, že byl Aire v noci hodný, spal a nebudil nás. Na to mě chtěl zřejmě potěšit a osvěžit, nadšeně se na mě vrhl a všude, kde nadšeně poskotačil pochcal. Tak mi hned po ránu zmrzl úsměv na tváři a jal jsem se vysoušet spacák. Aire byl jak protržená konvička a nadšeně čúral, kam jsem ho postavil. Rychle se mátořím a pouštím je ven, dokud nemám ze spacáku namočenou houbu. Po této akcičce, která mě vcelku probrala, se jedem mrknout znovu na úžinu. Doopravdy voda opět značnou rychlostí natéká do úžiny zpět. Tak bych to viděl na takové vodní přesýpací hodiny. Pokračuji tedy dál s rozmrzajícím šklebem na obličeji, protože se nám dnes dělá pěkně. Cesta nás zavádí už mezi o poznání větší kopečky zasněžené sněhem, tak se je na co se dívat. Sice nejsou bůhví jak vysoké, ale vzhledem k tomu, že rostou téměř šikmo z hladiny moře do kilometr až kilometr a půl výšky, jsou tyto výhledy nádherné. Zejména když většina vrcholů má ostré špice a hřebeny. Po poledni dojíždíme na odbočku "pod kopec" k Halti nejvyšší "hoře" Finska. S naftou už jsme zase skoro na suchu. Strategie, jižněji je levněji. nám moc nevychází, protože od Finských hranic a pár prvních měst v Norsku, kde byla relativně nejlevnější za 9,50 NOR, ač sjíždíme jižněji a jižněji, je nafta dražší a dražší. Takže vyčkávání  nám zatím moc nevycház,í a jsme nuceni koupit za 34,5 Kč = 10,95 NOR. Tak kupuji 30 l, doufejme, že bude lépe. Pokračujeme údolím co nejblíže pod kopec. Za poslední vesnicí cesta přestává být asfaltová, ale jet se dá. Za chvíli začínají serpentiny do prudkého svahu, který je na místní mapě znázorněn jako dvě zatáčky, tak si říkám, tak to půjde. Po 20-ti serpentinách, přejetí dřevěného můstku a to všechno na sněhu, vyjíždíme do vyššího zvlněného údolí. Na konci údolí zase začínají nanovo další serpentiny. A sněhu přibývá, až začínáme trochu drhnout podvozkem a na jedné návěji se zasekáváme nadobro. Raději couvám a na relativně bezpečném místě auto otáčím. Naštěstí jsme nikam do údolí nezahučeli ani se nazabořili  a vracíme se až na parkoviště do údolí.Také  už z důvodu, že jak by jen trochu připadlo nebo namrzlo, jsme tu do jara. V autě balíme a chystáme věci na zítřek. Plánuji tak 3 dny, jeden tam, jeden zpět, jeden vrchol. Ještě jsem se nerozhodl, jestli po "silnici" zkusím kolo a pak ho tam někde nechám na návrat, nebo lyže, ale je dost kamínků a trávy. Ještě mě napadá někoho stopnout, ale šance minimální, když auto tam projede jedno za den a já jsem se  dvěma psy. :-)?! Asi kolo, ale ráno podle počasí.

32. DEN  31 .10.  NORSKO - HALTI ( TREK POD VRŠEK )

Ráno se probouzím bubnováním deště na kapotu auta. Vyčkávám. Kolem 10 hodiny přestává pršet a tak vyrážíme vzhůru. Beru nakonec kolo. Serpentinky nahoru se šlapou celkem v pohodě, Roxy  trochu pomůže. Aire se "veze". V protisměru nás míjí skupinka komárů! No to je nářez, je na nule a oni si tu poletují jako když mají oteplováky! To bych tady nechtěl být v létě. Po dvou hodinkách jsme u místa, kde jsme včera obraceli auto. Počasí je pořád na draka a ještě začalo dost fučet ( což je vlastně jasné, když píšu,  že na draka, že?! ). Přicházíme k velkému jezeru, které se rozprostírá na úpatí hřebene, za kterým by vně měla být Halti. Tady se cesta rozděluje k pár osamělým chatičkám na pravé straně jezera a cesta do ztracena - s miniaturním směrníkem -Halti. Dáváme se po ní a kolo už spíš tlačím kvůli velkým návějím a námraze. "Cesta" obchází skoro celé jezero ( škoda, že led byl dost kluzký, abychom mohli přejet skrz jezero ) a dostáváme se pod hlavní hřeben, za nímž na vedlejším leží Halti. Pod tímto hřebenem objevujeme u jezera útulnu = boudu, kde se dá přespat. Tak jsem rád, že nemusím tahat stan z obalu.. Sháníme vodu, ale nic moc, tak rozhřívám sníh. Ještě dělám svoji oblíbenou činnost a zašívám Roxy další popruh na batůžku, který se ji vytrhl ze švu. Musím se pochválit, že co jsem přešil já, tak to drží všechno dobře.

33. DEN  1. 11.   NORSKO - HALTI ( VRCHOLOVÝ DEN )

Ráno vstáváme kolem 6hod, zatím je jasno a bezvětří. Kolem 8 hod opouštíme boudu, ve které si nechávám většinu věcí a bereme jen pití. Dovoluji si zamknout petlici na dveřích zámkem od kola. Jistota je jistota, a kdyby chtěl někdo přespat, tak do té doby doufám, že se vrátíme a odemkneme. Cesta ještě chvíli vede údolím mezi zbytky sutíi, zřejmě z ledovcové morény, kde kdysi býval asi ledovec. Nyní už tu zbyla jen koryta. Po chvíli se terén zvedá a začínáme šplhat po suti a větších balvanech na hřeben k nejnižšímu sedlu. Výhledy jsou fantastické a v krátkých přestávkách pozorujeme nad okolními kopci rozednění. Jak se dostáváme za první sedlo, sněhu přibývá a značně nám komplikuje postup kupředu. Je všude, kde nejsou vysoké kameny, navátý mezi ně a místy se brodím sněhem až po kolena. A tak hrajeme hru hop z kamene na kámen. Je to dost pomalé, ale nevysiluje to tolik jako pořád se propadat hluboko do sněhu. A ještě za sebou táhnout psa jak sáňky. Roxy už jsem kousek před sedlem pustil na volno, protože se nedalo kloudně jít. Stále se motali přes šutry a mezi nimi, zapadali do hlubokého sněhu a mě strhávali s sebou. Aira nechávám přivázaného a protože má krátké ťapky a sníh je  dnes i na něj moc měkký, boří se po čumáček do sněhu. Nechávám ho za sebou  a více méně ho táhnu . Roxy novému pohybu po chvíli přivyká a brodí se hlubokým sněhem obstojně velkými skoky a hlavně jak se dá. Kolem 11hod obcházíme zprava jeden výběžek hřebenu, za kterým už nám GPS ukazuje, že je to to ono a konečně vidíme Halti. Kopec nic moc. Hromada suti jako doposud. Tak se držíme směru z navigace a stále  stoupáme. Cesta už od boudy žádná nevede, takže tady je to vše volným terénem. Nevím jak je to z jiných stran nebo v létě, ale my jsme žádnou nenašli. Kolem 12 hod jsme na vrcholu 1340 metrů vysoké Halti, který je značně prostorný a ničím zajímavý. Zapisuji se do vrcholové knihy a koukám,  že 19.10. poslední zápis v knize je taky nějaký CZECH REP.. nojo jsou nalezlí holt všude. Děláme pár fotek a vychutnáváme si daleké výhledy za úplně jasného dne. Dole jsme asi za 2,5 hod ,přičemž si cestu zkracujeme přsz sněhová pole. Přes ta  to opičkám pěkně frčí i po čtyřech. Já jistím Airika a tak se houpe na špagáťě pode mnou a mně se daří udržet na nohách. Hlavně že nám do šňůr nevlétla Roxy, jak to má s oblibou ve zvyku, to bychom jeli všichni. V boudě se pokouším rozžehnout kamna, kterým se dnes moc nechce a tak do nich vychrstávám  porci benzínu, načež plameny z kamen vyšlehly přes celou boudu a psi se krčí v rohu u dveří. Já dostal trochu sežehnutí ksichtu a tak otrhávám spálené vlasy a fousy. A kamna už topí! Tak sundávám vše mokré a suším hlavně boty, do kterých se mi kupodivu pořád dostával sníh. Zajímavé je, že vodu udržely návleky, ale sněhem se stále rolovaly nahoru. ( musím sehnat kus šňůry a přivázat je pod botu. ). Navečer ještě pozorujeme nad kopci Měsíc, který v tuto roční dobu září na obloze víc než slunce.

34. DEN  2 .11.   NORSKO - HALTI ( JAK ZPRÁSKANÍ PSI )

Na dnešek jsem se docela těšil - na parádní sjezd na kole serpentinami k autu. Počasí zas už na draka, ale hlavně neprší. Kolem 10 hod opouštíme boudu a vyrážíme na cestu nejprve kolem jezera. Tady se mi opičky po chvíli zamotávají lanem do předního brzdového kotouče a trhají mi bovden z hydraulikou, tak že jsem bez přední brzdy. No super. Vše rozmotávám a jede se dál. Po chvíli standardní variantu opouštím a cvakám psy k sobě, protože jak je Aire pomalý,  pořád se mi pletou. Za první zatáčkou narážím na led, kde mi ani 2 nohy bez přední brzdy nepomohly a válím se po zemi. Ještě že v tom ledu byl zamrzlý štěrk :-), tak jsem se aspoň po 10 –ti metrech  zastavil. Potrhané a rozedřené goretexové kalhoty i bunda - no nenasralo by to už dneska? Co se ještě stane? Vždy kousek popojíždím a zastavuji a čekám na psy až doběhnou. Kontroluji je a koukám, že Aire má zas packy od krve. Prohlížím ho. Jak bylo včera pěkně, tak sníh většinou na cestě roztál a je tu jen štěrk a led a tak má sedřené 3 polštářky na packách a ještě zas tlamičku jak někde ujel po ledu. Odcvakávám ho od Roxy. Snažím se ho nějak urovnat za svým krkem, abych s ním mohl jet. Moc to nejde, pořád  padá vpravo vlevo. Roxy beru batůžky a cpu je k sobě do batohu, aby to měla jednodušší. Při té příležitosti plácám Aira na vršek batohu jak přes kozlík na koni a připínám ho víkem od batohu. Docela to drží akorát je fuška dostat batoh na záda. Ani dnes neprotestuje, je zřejmě dost rád,že už nemusí šmajdat po bolavých ťapkách. Pokračujeme dál a v jedné zatáčce zas čekáme na Roxy a pozoruji, že má taky packy od krve. Okukuji ji to a má taky roztržený polštářek o nějaký šutr. Zkoušíme to doklepat k autu, ale je to ještě daleko a tak zastavuji a ošetřuji Roxy packu obvazem. Nevím jestli to moc pomohlo, ale k autu jsme dopaďhali. Házím kolo na auto, jdu k řece napojit obludky a mizíme odsud směr Tromso. Navečer jim kontroluji a ošetřuji rány. Konstatuji, že jsou čisté jak si je olízali a krev už z nich neteče. Mažu jim packy tedy Niveou a nechávám je dýchat a nezavazuji je.

35. DEN  3. 11.   NORSKO - TROMSO

Přes noc prší. Ráno vstáváme kolem 8 hod. Jdu dát venčit psy a vařím čaj. Za chvilku mám možnost hned po ránu dělat dobrý skutek - ťuká na mě slečna, jestli bych ji mohl pomoci s autem. Stojí napříč úzkou cestou v kopečku od kraje ke kraji. Jdu ji tedy pomoct. I hlavní silnice je opět namrzlá jak kluziště. Koukám, že na pneumatikách má nastřílené ty hřeby proti ledu, tak nevím jak se ji povedlo otočit auto úplně napříč. Po chvíli máme problém vyřešený, auto mě poslouchalo, slečna trochu pomohla zatlačit a vše je OK. Jdu dát vařit další čaj a vypít první rendlík. Ještě se jedeme s hafany vyvenčit a studuji mapy a plány jak dál. Moc se nikam nehrneme, abychom  se neocitli v příkopě a čekáme, až to trochu povolí. Zašívám rozpáranou rukavici a zase  Roxy batoh. Kolem jedenácté vyrážíme do Tromso, za hodinku jsme tam. Nejprve se stavuji v nákupáku a kupuji nenažrancům žrádýlko za bezmála 2000 Kč. No co se dá dělat, lepší než kdyby sežrali hlady mě! Pak děláme projížďku městem. Nic moc zajímavého k vidění není, obyčejná dřevěná zástavba baráčků jako všude, hlavně v centru. Na okraji města už stojí taky pár moderních bytových jednotek. Zastavujeme v přístavu u polárního muzea, okukujeme opravu lodi v suchém doku a jdeme procházkou do centra, které tu není moc poznat a tvoří ho v podstatě jedna promenáda s menším náměstíčkem se sochou rybáře lovícího rybu z loďky. Kostely v celé Skandinávii jsou svojí stavbou velmi střídmé, povětšinou vypadají jak dřevěná stodola s věžičkou ( když jsou na ni dost bohatí ) a nejinak je tomu i zde. Dominantou města bych řek, že jsou hlavně 2 mosty, co vedou každý z jedné strany na ostrůvek, na kterém se rozkládá vlastní město. Jinak mě zaujal svojí architekturou moderní kostel stojící před vjezdem na most do města, který se skládá ze samých trojúhelníků různě se zvětšujících. Také stojí za zmínku systém dopravy po městě. Město je tvořeno spletí malých uliček a proto je celý ostrov podkopán tunely různě se křížícími i s kruhovými objezdy pod zemí, které vypadají fakt zajímavě se skalním sloupovým pilířem uprostřed. Přirovnal bych to k metru. Vjedete a rychle se dostanete skrz město kam potřebujete, stačí pak vyjet na povrch, dvakrát zatočit a jste kde potřebujete. Doopravdy velmi zajímavé. Odpolko odjíždíme z města a zastavuji ještě za světla, abych si mohl v klidu zalepit izolepou díry na bundě a kalhotách z včerejšího sáňkování po štěrku.

36. DEN   4. 11.   NORSKO - NIC NEŽ CESTA A NEPŘÍJEMNOSTI

Ráno je slibné, protrhaná oblačnost. Kolem desáté začíná pomžourávat sluníčko. Pokračujeme směr Narvik a z mého zamyšlení (  Norsko mi připadá proti Finsku zatím dost nudné! -samozřejmě je na co se dívat -  fjordy a kopce a normálně bych byl nadšený, ale od okamžiku, co jsme z Finska přejely do Norska mám pořád vnitřní pocit, že bych byl raději ve finských lesích a putoval po nich. A zatím mě tento pocit neopustil. Možná je Norsko moc přeceňované a turisticky profláknuté, i když teď tu žádní turisté nejsou, oproti Finsku, kde je turismus menší. V Norsku jsou každou chvíli tzn. 20 – 30 km osady a vesnice, podél pobřeží pořád nějaký barák. Ve Finsku jsem si naproti tomu připadal doopravdy svobodně a na široširém světě sám. ) mě vytrhuje čím dál víc zužující se silnice, na které už opět naskočil led a sníh. Za chvilku už je silnice široká na šířku auta a tak se mi v hlavě mihne debilní myšlenka  „Kudy jezdí ty kamiony, co jsme potkávali občas předtím - to jezdí trajektem?“ Zapínám GPS a zjišťuji, že míříme někam po slepé silnici do hor mezi Norskem a Švédskem. No tak jsme si zajeli asi hodinku. Jsem na sebe pořádně nasr.. a trošku šlapu na plyn, naštěstí až k návratu na správný směr se auto udrželo na silnici. Pak už to rozdýchávám a zklidňuji se. Omyl se stal v jedné vesnici, kde dělali silnici a byla objížďka kolem centra, dokonce i značená, ale za centrem byl návrat na "hlavní" silnici a už nikde nepsali, že se nemá pokračovat dál rovně po ní. Jako bych projel původně přes centrum, ale má se ostře zatočit za roh a tam pokračuje správná cesta. No a k tomu nám ještě začala docházet nafta. Tak si říkám, že to už nám do Narviku vydrží,je to  jen 89 km. A ono se překonává asi tři vysokohorská sedla a čerpací stanice ve vesnicích, co jsme míjeli, žádná. Tak jsem měl docela nahnáno. Přiřítili jsme se z kopce do Bjerviku ( kousek před Narvikem ) a napájíme se z Shellky, co tu je. I ceny trochu polevily a protože tu odbočujeme na Vesteráli a Lofoty, bereme plnou. ( tam zas ceny porostou ). Kdo mohl tušit že o sto metrů dál je Esso, kde měli naftu ještě o dost levnější cca  0,30 NOR. To už si říkám, že mám doopravdy smůlu - za celou dobu po Norsku  byly ceny na všech čerpacích stanicích v jedné vesnici vždy stejné. Samozřejmě jsem měl z domova informace, že Statoil je nejdražší a Esso nejlevnější, ale jak říkám, ceny byly v rámci vesnice nebo města stejné, proto mě ani nenapadlo zas ještě zkoumat, jestli bude někde levnější. A ona výjimka potvrzuje pravidlo, že?! Cestou do Bjerviku ještě míjíme pár vojenských posádek a pomníků boje o Narvik 1940. Dále po natankování míříme na Vesteráli. Broučci se zatím dnes moc neprotáhli a tak ukončuji jízdu a zastavuji na odpočívadle i s potůčkem. PS.: Moji expanzivní hafani se my oba natáhli přes celé auto já prý můžu jít spát před něj.

37. DEN   5. 11.   NORSKO - ANDENES BEZ VELRYB

A máme tu další den. Počasí pohodové, jen by mohlo trochu připadnout sněhu. Dnes jsme vyrazili na souostroví Vesteralen, konkrétně na ostrov Andoya,  kde v nejsevernějším městě Andenes se pořádá velrybí safari. Vesterály a Lofoty mi případají  jak velké skanzeny plné bonsají! Ať se člověk podívá kamkoli, všude je něco jiného. Tu vřesoviště a krajina tundry,  za pár kilometrů smrkové lesíky střídají březové háje. Skalnaté útesy a hory, jezera a fjordy. Abych to shrnul,  je tu naakumulována snad příroda z celého Skandinávského poloostrova. Takže kdo nechce moc cestovat a vychutnat si vše v klidu a pohodě, stačí mu zaletět si sem a tady si to jen objet vypůjčeným autem a v podstatě vidět vše ze Skandinávie. Jen se za to platí daň vysokého turizmu jdoucí ruku v ruce se změnou místních vesnic do komerčního stylu. Prostě jak v horském středisku. Teď po sezóně tu naštěstí nikdo není, ale v sezóně to musí být děsný. V pohodě dorážíme kolem poledne k Andenes,  do nějž jsme měli cestu po pravém břehu ostrova Andoya zpestřenou výhledy na skaliska ostrova Senja, jež odtud leží severovýchodně směrem na  Tromso. V Andenes si prohlížíme místní maják a procházíme si přístav. Zkoumáme, kde se tu dá zabookovat ticket na velrybí safari.Kkdyž to nacházíme, nikdo tam není a vypadá to, že jsme už prošvihli sezónu a máme smůlu. A já se po příjezdu z kopce do města s výhledem na moře tak radova,l že už vidím velryby! A ony to byly černé hladké útesy o které se tříštilo moře. No tak nic, aspoň ušetřím. Zkusím to ještě v Bo na sousedním ostrově Langoya.

38. DEN   6 .11.   NORSKO - OSTROV LONGOYA

Kolem 10 hodiny svítá a my vyrážíme dál. Po ostrově Andoya to bereme  západním pobřeží víc mezi kopci. Míjíme pár vesnic, jezírek. Dorážíme na rozcestí z kterého jsme včera na Andoyu vyráželi a dáváme se přes most na ostrov Longoya, kde je naším cílem  nejzápandější vesnice Bo. Cesta už je standardně zpestřená "skandinávským skanzenem". Velrybí safari se nekoná, protože si matně uvědomuji, že pravděpodobně velryby migrují a tudíž bychom je tu stejně nezastihli, i kdybychom splašili nějakou loď. V Bo obhlížíme skulpturu "mimozemšťana s krystalem v ruce a dlouhou šálou“. Prohlížíme si odsud také pěkně se rýsující skalnaté hřebeny Lofot na jihu. Děláme malý okroužek,  abychom se nevraceli stejnou cestou. Zastavujeme u tunelu přes pohoří uprostřed ostrova a jdeme na procházku výše a výše. Výše a výše je nějaké rašeliniště místy sice trochu promrzlé, ale za chvíli mám ponožky jak mokrou handru. Roxy ulovila nějakou křepelku a tak ji s chutí požírá. Sice nevím, co z toho má je to jen-je to jen  samé peří. Ale proti gustu „žádnej dišputát“. Scházíme zpět dolů, Roxy je evidentně nadšená a plná energie a tak poskakuje a pobíhá vesele okolo. Když zapíjí u jezera křepelku strkám do ní, aby se vymáchala celá, protože je zas... od krve taky všude. A Airikovi,  aby to nebylo líto,  tak ho tam taky házím. Roxy předvedla krásnou šipku s ponorem a už se drápe ven. V autě jdou oba hned chrupat. A já za chvilku taky.

39. DEN   7. 11.  NORSKO - OSTROV AUSTVAGOYA

"Ráno" se vracíme stejnou cestou až na odbočku na souostroví Lofoty a míříme na jejich jihozápadní výběžek. Projíždíme přes ostrov Austvagoya a největší město Svolvaer, ležící na něm. Řadu mostů přes ostrovy a ostrůvky tu střídá řada tunelů pod mořem. Už při vjezdu do prvního z nich si říkám, že jedeme snad do středu země! Tunely začnou prudce klesat a dosáhnou  nejhlubšího bodu po cca 2 km. Pak naberou stejně prudký návrat na povrch. Cestou míjíme zavřené Vikingské muzeum. Vůbec všechny „atrakce“ tu jsou po 15. září,  až do nové sezóny uzavřeny. Nám to moc nevadí a děláme jen obhlídku okolo, stejně tu je cedule NO DOGS a tak nám nemá aspoň kdo vynadat. Odpoledne ještě přejíždíme z Austvagoya na Vestvagoya a kousek za Leknes ukončujeme den.

40. DEN   8 .11.  NORSKO - OSTROV VESTVAGOYA A FLAKSTADOYA

Vyrážíme brzy. Dalším tunelem přejíždíme z Vestvagoya na ostrov Flakstadoya a po pár vyhlídkových procházkách po útesech dorážíme před polednem na konec silnice po Lofotských ostrovech do vesničky "A", opět procházka po útesu, kde v turistické sezóně bývá stanové město. Dnes tu není nikdo i parkoviště je prázdné. Popojíždíme kousek zpět do přístavu ve vesnici Servagen, odkud by měl jezdit trajekt do Bodo a my bychom se nemuseli vracet po ostrovech zpět. Naneštěstí je neděle a nikde ani živáčka a v přístavu to vypadá, že jim trajekt už přireznul k molu. Nikde nikdo ani tabule informující o časech nebo cenách (kterých jsme se dost obával). A tak vyrážíme na cestu po ostrovech zpět. Odpoledne se udělalo pěkně a potkáváme cestou už x - tého cyklistu a tak se necháváme také strhnout davem. Nechávám auto ve vnitrozemí a vyrážíme na kole k jednomu fjordu asi 20 km. Pak pokračujeme dále směr Narvik a před Svolvaerem jedeme spát.

41. DEN   9. 11.  NORSKO - NARVIK

Celou noc prší a i dál celý den. My přejíždíme zpět na pevninu. Cestou dotankovávám "za draho" 10 l nafty, co už by nám na pevninu nevystačilo. Projíždíme Bjervik, kde jsme tankovali cestou na ostrovy a shledávám, že u Essa mají naftu jen za 9 a něco NOR -  to je super, ale říkám si,  že lepší to bude ještě v Narviku. Narvik nic moc - prostě město. Akorát tu mají snad první kamenný kostel ve Skandinávii, co vidíme. Obhlížíme naftu- vše je přes 11NOR. Tak to se raději vrátím do Bjerviku. Nevím, jestli už jsem slepý nebo odpoledne mění ceny. Očemž pochybuji, ale v Bjerviku stojí u Essa nafta 11,45 NOR, což je ještě dražší než u nedaleké Shell, co jsme tankovali minule- ta má za 11,37 NOR. Tak bereme znovu u Shell, i když od minule se ceny dost rapidně zvedly. Je to i zajímavé z toho důvodu,  že těch 10 l, co jsme tankovali ještě na Lofotech stálo u Shell "jen" 10,75 NOR, ale kdo to mohl tušit. A nebo doopravdy odpoledne dávají jiné ceny. Neumím si to vysvětlit.

42. DEN   10. 11.   NORSKO - PŘEJEZD DO ŠVÉDSKÉ KIRUNY

Dopoledne stoupáme pozvolna i prudčeji na Norsko-švédské hranice po E 10 směr Kiruna. Silnice i krajina se mění v zasněženou a ledovou. A i teplota se nám dnes "vyšplhala" k příjemným –15 C. Počasí nám vcelku přeje a tak zastavujeme na proběhnutí po zamrzlém jezeře a u informací do NP Abisko, který jsme se rozhodli vynechat. V Kiruňě jsme něco po 13 hodině. Nejprve je cedule na heliport a nějaké muzeum. Tak jsme se tam jeli mrknout a zapadli jsme do příkopu. Řetězy se mi nasazovat moc nechtělo a tak jsem vzal lopatu a šel to odhrábnout, za chvilku jel kolem chlápek a pomohl mi trochu zatlačit a byli jsme zpět na silnici. Kiruna je hornické město a podle toho taky vypadá. Samá halda, těžební věž i rozrytý povrch a všude kolem všehalící mlha přes celé údolí. Také tu mají sjezdovku, kterou právě zasněžovali. Jinak malé náměstíčko s informacemi a suvenýry všeho možného- hlavně sobů a Lapi - kultury. Došel jsem vyměnit pár EUR za SEK. V informacích jsem nakoupil mapy NP Serek, Padajlenta a okolí ledovce Kebnekaise, který je nejvyšší horou Švédska a který se chceme pokusit dobýt. Původně jsme zamýšlel všechny tři parky spojit dohromady a zvolit společný výchozí bod i pro Kebnekaise, ale na mapě to vypadá o mnoho dál ze zamýšleného místa v Riztemu než z Nikkaluokti, do které se jede přímo z Kiruny. A hlavně do NP Serek a Padajlenta se musí přes velké jezero lodí a já netuším, zdali jezdí i po sezóně nebo jestli je aspoň už zamrzlo. A tak nechceme riskovat, že bychom se takto nedostali přes některou řeku ani ke Kebnekaisesidtop. Z Nikkaluokti dle plánku z informací by to snad mělo jít. Cestou do Nikkaluokti je pořád mínus patnáct a protože už je po západu slunce a rychle se stmívá zastavujeme na odpočívadle a jedeme spát.

43. DEN   11.11.   ŠVÉDSKO - KEBNEKAISE ( NEJVYŠŠÍ HORA ŠVÉDSKA - 2114M)

Pořád mrzne, dojíždíme do Nikkaluokti, balíme a v 11 hod vyrážíme zasněženým údolím pod horu. Je zataženo, mraky se válí hustě v celém údolí.  Vzal jsem si lyže, a po prvních dvou hodinkách libování si jak nám to pěkně klouže a odsejpá,  je již téměř na trvalo sundávám rozladěn samými vyčuhujícími šutry. Procházíme kolem opuštěné osady na řece Paittasjarvi, kde se v turistické sezóně přepravuje dál lodí, mi však pokračujeme dál březovým roštím, které oproti Finským vznešeně vypadajícím stromkům vypadá tak nějak jako vzrostlé křoví. A také zvlněnou krajinou nahoru dolů, klikatíce se podél záhybů řeky. Odpoledne dorážíme k boudě ( čekárna ) na konečné stanici místní lodní dopravy. Není zamknuto a tak ji zabíráme na nocleh. 12 km. V noci je ukrutná ledárna.

44. DEN   12. 11.   ŠVÉDSKO - KEBNEKAISE ( NA ÚPATÍ )

Zima stále stejná, ale za pohybu se dá snést ( škoda že necelých 6 hodin světla se nevyrovná zbylým 18-ti hodinám po tmě ve spacáku a okolo). Pokračujeme údolím vzhůru k další turistické osadě Kebnekaisefjallstation. Asi 2 km před ní potkáváme v protisměru prvního a posledního dobrodruha ověšeného batohy zepředu i zezadu. Vyměňujeme úsměvy, Roxy zkouší jeho stabilitu. ( prý vyhověl ) a pokračujeme dál. Oblačnost dnes trochu stoupla, a tak se dá i fotit -mám výmluvu pro vydejchávací zastávky. U osady jsme po poledni- 9 km, dáváme čaj a pokračujeme dál, protože tu je stejně vše pozamykané a čeká to na novou sezónu. Za osadou scházíme ze správné stezky a pokračujeme údolím až k vysutému mostu přes řeku, kde v mapě dohledávám pozici a měním směr přímo vzhůru a měli bychom se setkat s správnou cestou. Brodíme se sněhem, kamennou sutí, ledem, a zakrslým roštím s vřesem podél koryta polozamrzlé řeky ( Což poznáváme vzápětí, když si máchám nohu až po koleno v ledové vodě. Naštěstí vše těsní. ). Vzhůru do postranního údolí s ledopádem, jímž už začíná samotný výstup. Stoupáme na levém svahu údolím vzhůru a na jakž takž rovném plácku v žlabu potoka budujeme tábor. Zhruba hoďku nám zabere urovnat prostor, jen abychom mohli postavit stan. ( což je žalostně dlouho na to kolik hodin světla tu je ) Stále se nám staví do cesty pod sněhem přimrzlé balvany, kterým se nechce ven. Nakonec vítězíme vše je postaveno, napapáno, přivázáno. ( Aire dnes běhal volně a pracovala jen Roxy ). Celkem 18 km 800 m výškových. Noc snad nejhorší v životě ( až na tu co jsem prozvracel s hlavou v záchodě ). Do rána se proklepáváme zimou. Nic nepomáhá. Jak jsem postavil stan blízko vody tak se tu drží vlhko a spacák a stan je nacucán vlhkem jak houba i přes teplotu hluboko pod nulou.

45. DEN   13 .11.   ŠVÉDSKO - KEBNEKAISE ( VZDÁVÁME )

Ráno informujeme sms domů, že to otočíme a jedeme dolů. Roxy i Aire kupodivu nezmrzli, i když v ledu a sněhu vyleželi důlek až na štěrk. Po sbalení nám to nedá a vydáváme se však vzhůru. Traverzujeme přes koryto řeky na protější svah, kde jsme večer zahlédli na kameni snad něco jako značku. Nějaký náznak stezky tu doopravdy je i když z větší části zavátá sněhem a rozdělovaná sněhovými žlaby. Podél vodopádů stoupáme držíc se s větším i menším úspěchem stezky až pod splaz samotného ledovce z Kebnekaise. Přecházíme zamrzlé jezero a dáváme se vlevo do svahu, kudy by měla vést dál výstupová cesta. Cestu jsme již dávno ztratili. Avšak výš ve svahu je zase ještě zřetelná a tak stoupáme k ní. Dále pokračujeme po ní až se nám opět ztrácí a my bloudíme zprava doleva mezi dvěmi zasněženými žlaby netušíc, kterým vede výstup dál. Podle mapy by to snad měl být levý, ale nad 1200 metrů nás halí mlha a my nemáme šanci prohlédnout si další část výstupu. Ještě chvíli stoupáme žlabem nahoru a sklon se stává čím dál prudší. Škoda že v mlze nevidíme kam a jak to pokračuje a zda jedeme správně. Je kolem 13hodiny a mnoho světla nám už nezbývá a cesta, i kdybychom šli správně, ještě dlouhá bez možnosti postavit stan. Podle mapy je pod vrcholem bouda proti bouři, ale též ještě daleko a věřte tomu. Vážím možnosti - na jedné straně nějak extrémně nefučí a jít by se dalo a chtělo na druhé straně psi už hodnou chvíli kňučí a nahoru jít vůbec nechtějí, zvlášť Roxy se výšek dost bojí a tváří se  nešťastně + přidám ztrátu orientace v mlze s tím, že žlab je čím dál příkřejší a sníh v něm nestabilní a při lezení mi pod nohama ujíždějí metrové desky sněhu + náš výstupový čas ( není špatný, ale světla ubývá a ta zatracená mlha ). Otáčím se  ve 13hod  v něco přes 1400 m hlavně kvůli mlze, nechci bloudit mezi dvěmi žlaby a čekat, kde co na mě žuchne. Za hodinku sbíháme jak to jen batoh i s lyžemi, které už druhý den vláčím jen na zádech, dovolí k místu našeho stanování. To míjíme a zastavujeme se až u Kebnekaisefjallstation na napití a pětiminutový oddech. Nahazuji batoh a pádíme dál dokud máme světlo. Chceme to dotáhnout až k boudě u přívozu. Cestou uhýbáme ze stezky, která se kroutí po břehu a razíme direct linii přes zamrzlá jezírka, roští, a hlavně bažiny. Ty na pár místech ještě nebyly zcela zamrzlé a tak musíme trochu opatrně. Nakonec bloudíme a už si nejsem tak jist,  jestli jsme boudu neminuli za nějakým kopcem. Konečně po 16 hodině téměř po tmě doklopýtáváme k ní. Vařím a jedeme ležet. Využívám rozbředlé bažiny kousek vedle a doslova z ní ždímu ze sněhu vodu. Pak si říkám, že má ta voda divnou chuť.No což, ono to může být i tím, že jsem zapomněl ešus vypláchnout, když jsem předtím do něj močil: ) Schválně nepíši spát, protože to není u mě spaní ale klepání se do rána. Dalších bezesných téměř 18hodin. ( aby toho nebylo, málo další kalimatka mi řekla ne a každou hodinu jsem mohl vylézt ze spacáku a dofouknout si ji). Tak už nevím, co s nimi a hlavně co na dalších trecích . Hodně kilometrů hodně metrů. Dnes nepracoval nikdo - jo Roxy měla batůžky, ale v tom si nese vlastní žrádlo a zas se jí utrhl další popruh - musím té firmě, co je vyyrábí, po návratu poděkovat, že jsem se rozhodně nenudil.

46. DEN  14.11.  ŠVÉDSKO - KEBNEKAISE ( SESTUP )

Otvírám dveře naší ubytovny. Čerstvě napadlo 10 cm sněhu a sněží nadále. Doluji lékárničku, z ní nůžky a jdu ustřihnout kus natrženého stoupacího pásu z lyží, který jsem si tak pěkně zlikvidoval první den túry. Nasazuji lyže, zapřahuji psy a vyrážíme po zamrzlém korytu řeky až k osadě, odkud se vyplouvá. Celkem pohodová klouzačka, jen občas nás na větších otevřených plochách "jezera" zastihuje vichr metající sníh. Dále bychom mohli pokračovat z osady po turistické cestě, po které jsme sem přišli, ale my znovu volíme cestu direct a i s lyžemi si to valíme bažina nebažina. Jak připadlo, tak je to trochu víc zasněžené a celkem to jde. Závěr končíme několikakilometrovým slalomem mezi stožáry el. vedení a doklouzáváme k autu. I přes ustavičné vrásky na čele, které mi dělalo zamrznutí nafty v autě, když jsem do ní zapomněl přidat aditivum,  motor naskakuje.My se dostáváme z mokrých hadrů, ládujeme auto a jedem do Kiruny. Stavujeme se na náměstí a máváme všichni tři domů do web kamery. Roxy jako by to tušila,  jindy si na záda nelehne a nechce se nechat drbat, tak teď jo,  fakt jak live show tanečnice. Ještě že mám dvě ruce, tak zvládám drbat oba. Lidi na nás sice blbě čučí, ale co. Ještě jednou okukuji suvenýry, ale nic co by mě nadchlo, vešlo  se do auta a cestou se nerozbilo,  nenacházím. Jedem do krámu. Lákají mě karbanátky s toustem z Coopu, které jsem před tím  koupil někde u Alty, a byly skvělé. Škoda, že od té doby je nikde neměly a ani tady. Tak dělám jen menší nákup. První parkoviště za Kirunou zastavujeme a pro dnešek vydejchávačka.

47. DEN 15.11.  ŠVÉDSKO - PSICHO HOROR

Královsky jsme se dnes vyspinkali už v suchých hadrech ani mi nevadil mezičas s dofukováním karimatky a venčení blinkající obludky. ( sežere vše, na co přijde, pak zase vyblije,  škoda do ní cpát granule ) Ráno mrazem praskla jedna miska na žrádlo a tak ji vyhazuji. Vyrážíme směr Gallivare za mírného sněžení. Po pár kilometrech dostávám šok pískáním a hláškou naší popelnice, že mám vyhledat servis a něco že je s řídící jednotkou. Auto přestává táhnout a musím vytáčet otáčky, abych ho udržel rozjeté. Na pátý rychlostní stupeň mohu zapomenout a pomalu se vše zhoršuje, když dojíždíme na trojku do Gallivare. Zajíždím na parking a hledám v manuálech, co by to mohlo být.Nic moc nenacházím a tak se radím s domovem. Dostávám radu, že by to mohl být usazený parafín na sacím sítku a mám dotankovat naftu a přitankovat 7 litrů benzínu. Činím tak po krátkém přemlouvání automatu, aby vzal kartu nebo peníze. Párkrát objíždím město, děláme procházku ke kostelu a čekáme jestli se auto vzpamatuje. I když tu všude u nafty inzerují že je do mínus patnácti, zřejmě ani o ťuk víc a s ucpáváním parafínu si tu nelámou hlavu, protože 99 % lidí jezdí na benzín a na naftu snad jen náklaďáky a my. Kupuji něco k jídlo a poprvé se tu setkávám s podavačkou místo prodavačkou a automatickou pokladnou ve formě podej "podavačce" peníze,  ta je nestrčí do normoš kasy, ale nacpe je podle hodnoty do otvoru,  do kterého pak zajedou jak platební karta a podle hodnoty to z pokladny samo přímo vyplivne  papírové a vysype kovové peníze na vrácení. Tak to už bych zvládl snad taky. U čerpací stanice to mají také, zjišťuji to,  když kupuji ještě pro jistotu olej do motoru. Chvíli se máchám v nejistotě, co teď a náladu mám stejně jako počasí zamračenou s občasným chumelením. Je neděle a servis, kdyby tu nějaké byl,  je zavřený a asi bych se opravy zde nedoplatil a mohl bych auto rovnou prodat a jet domů vlakem! Nebo ukončit expedici a vzít to nejkratší cestou zpět domů ( 2700 km ) a doufat, že auto cestu ještě vydrží. Ani jedna varianta se mi  nezamlouvá a tak riskuji a pokračuji dál do NP Serek. Cestou to vypadá, že se to lepší a mohlo by to být doopravdy ono. Tak se mi trochu lepší nálada a doufám, že auto se taky vzpamatovalo a není to poslední záchvěv před absolutním STOP.  Potkáváme u silnice losici ( možná losa bez parohů ) - docela velkej "kůň". Na noc zastavujeme u Porjus před odbočkou do Ritsemu- slepé to silnice,  na níž je jen pár osad a která vede cca 200 km divočinou až do NP. Doufejme, že ráno je moudřejší večera a bude i lepší počasí. I tu na "hlavním" tahu, je silnice celkem divočina. Hlavně ať nám nachcípne auto někde tam.

48. DEN  16.11.  ŠVÉDSKO - NA CESTĚ PODÉL PARKU

Celý den mlha jak v prádelně a  kolem nuly. Rozhodl jsme se příliš neriskovat a pokračuji podél hranice NP dál do Jokkmokk a Arvidsjaur. Rozhodnutí nám usnadnilo hnusné počasí, moje sedřené nohy a fakt, že zajížďka 400 km, by nebyla konečná. ( opět tu není žádná okružní trasa a vedou zde dvě jedna delší a druhá samozřejmě kratší trasa napříč celým parkem v rozmezí plus mínus 120 km + nutné přívozy po jezerech a řekách, které jsou ovšem v tuto dobu uzavřeny a tak dalších x kilometrů navíc. Plus z cílového místa Kvikkjokk opět vzdáleného od hlavní silnice cca 150 km bychom se neměli jak dostat zpět, protože jsem tu za celou dobu neviděl jedinej autobus. Ty snad jezdí jen v turistické sezóně a se psy by mě stejně nevzali. ) Tak zastavuji jen u informací o národním parku a prohlížím fotografie. Nic senzačního neobjevuji. Vše už tu bylo. Ale samozřejmě park by za treck určitě stál jakožto komplexní souhrn přírodních krás ( od údolí, lesů po hory a ledovce ) a proto ho doporučuji, kdo má v létě chuť, ať si sem zajede. Jen bacha na velké množství krvelačných potvor. Jinak Švédské parky pro mě byly, z hlediska vybavenosti po zhejčkání finskými parky, zklamáním. Jakákoli bouda i seník byly nedobytně zamčeny  (bouda u přívozu byla výjimka ) a muselo by se za chajdu tvrdě platit, kdyby byla sezona a někdo tam vůbec byl. Projíždím po hřbetu Skandinávského pohoří od severu k jihu, okolo jsou pěkně zasněžené smrky. Za Arvidsjaury zahýbám doprava a mířím podél jižní hranice parku směr Bodo -  opět do Norska k ledovci Svartisen. ( auto zatím šlape uspokojivě )

49. DEN   17.11.  ŠVÉDSKO - DO NORSKA

Beze změny, opět mlha a trochu sněží. Pokračuji do Norska. V Arjeplogu dotankovávám ještě za levněji švédskou naftu, kupuji granule. Přejíždíme hranici. Monotónní švédská krajina se hned mění na zajímavou Norskou. Hned u hranice totiž leží NP Junkerdalen a my jedeme po jeho jižním okraji tvořeném převážně hlubokým kaňonem. Hory, borovicové lesy, průzračně čisté dravé řeky, vysoko ležící sníh v kontrastu se zelení v údolí. Je tu pěkný ráj pro lezení v ledu.  Celá stěna kaňonu je poteklá pěkně narostlými ledy sahajícími z údolí až vysoko mezi hory. Děláme návštěvu vesnice Junkerdal a malou pěší návštěvu parku. Roxy s Airem honí losa, já honím je. Nikde tu není žádná značená turistická trasa nebo informační mapa, asi se dál do parku z této strany nedá dostat přes vysokou stěnu zmiňovaného kaňonu. Kousek před Storfjordem uléháme. ( včera jsme překročili polární kruh na jih dnes zpět na sever )

50. DEN  18.11.   NORSKO - SVARTISEN

Už ani nevím, jak dlouho jsem neviděli slunce. Vyjíždím už naposledy z polárního kruhu. Na poledníku parkoviště a informace pusto prázdno. Prohlížíme památníky z druhé světové války. Přijíždím do Skonseng a dávám se z hlavní silnice podle směrníků k ledovci Svartisen. Po cestě navštěvujeme zdejší jeskyně Settigrotta. Opět nás mělo štěstí rádo. Chvíli po té, co zalézáme pod převis do jeskyně,  padá ze skály pěkná nadílka ledu. Když od jeskyně odcházíme, opět hřmí padající led,  naštěstí už tam nejsme. Vzevrubnější prohlídka jeskyní nebyla možná, protože už je po sezóně a je zapotřebí průvodce. Ještě si vyjíždím strmými serpentinami na vyhlídku Gottigrotta na celé údolí a pokračuji ke Svartisenu. Dojíždím kousek před jezero Svartisvatnet a dál musíme pěšky, protože silnice je sezóně uzavřená. Škrábeme se po svahu nad jezerem k nějaké chatě. Samozřejmě zamknuto. Děláme pár fotek a lezeme dolů. Vracíme se kousek zpět a koukám do mapy, že by se mělo dát jít trek údolím Blakkadalen mezi ledovci. To už ale necháváme na zítřek. Jdu nabrat vodu k dravé říčce a propadám se ledem a koupu si levou nohu.

51. DEN   19.11.   NORSKO - SVARTISEN ( údolí Blakkadalen )

Ráno vyrážíme brzy. Dávám  do batohu jen pár nutných věcí kdybychom  někde nocovali. Nejprve jedeme po lesní cestě s kolem. Sice je samý led a jede se pomalu, ale lepší než jít pěšky. Po pár kilometrech cesta končí a já odhazuji kolo a vydáváme se do strmého svahu nad roklí řeky Blakkadalen. Cestička je zaříznutá v téměř kolmém svahu vysoko nad řekou. Jsou tu převážně husté smrkové lesy občas protkané břízou. Na mnoha místech je cesta nateklá ledem a tak stěží vrávoráme dál přidržujíce se všeho, co je po ruce. ( A já dole u info tabule nechápal varování, že při větším množství vody v řece je cesta nebezpečná a ono proto, že všude ze svahů tečou říčky, v našem případě ledy a kde netečou, tam je alespoň podmáčená rašelina. ) Je to spíše lezení než chození. Cesta se prudce zvedá a zas klesá, překonává suťová pole a rašelinové meze. Odepínám Roxy, aby mě při dalším jejím zabrání nestrhla dolů do rokle a nechávám si jen Aira. Roxy před námi hledá cestu a my dle možností chvátáme za ní. Po chvíli se na cestě začínají objevovat granule a tak máme cestu dobře značenou a Roxy neztrácíme. Tak jsem si při této příležitosti vzpomněl na známou pohádku o Jeníčkovi a Mařence. Roxy má oba baťůžky od svého hopsání rozervané už totálně. A jak má jednu kapsičku plnou granulí, tak je rozsévá všude, co projde. Zastavuji a vysypávám zbytek granulí na kupu, aby je zbodli. Přestává nás cesta už bavit a tak otáčíme zpět. Cestou se Roxy s Airem předhání, kdo dříve posbírá všechny granule roztroušené cestou tam. Ač je to divné, většinu zpáteční cesty jsme absolovali po úplně jiné stezce než cestu tam. Je to vše tak "dobře" značené! A tak jsme se aspoň nenudili. Když jsem si cestou tam říkal, že cesta už snad horší být nemůže, tak samozřejmě ještě mohla a my jsem toho okusili na zpáteční cestě. Tam kde nabyla stezka nateklá ledy a my se zrovna neklouzali nebo nepřelézali obří balvany, nespouštěli a nešplhali po lanech a nevytahoval psy za sebou na špagátě, jsme se bořili do rašeliny. Jednou  jsem do ní zahučel až po koleno. Naštěstí zas jen levou nohou a tak se šlo i vyprostit. Akorát mi pak trochu čvachtalo v botě. Ke kolu dorážíme bez větší újmy a u auta už jsme pak za chvilku. Ještě popojíždíme přes Mo i Ranu dál po E6 směr Trondheim.

52. DEN   20.11.   NORSKO - E6

Pokračujeme po E6 směr Trondheim. Celý den prší. Nikam nepospíchám a projíždím v poklidu krajinou a koukáme po přírodě. Zastavuji u řeky. Koupu psy a dolévám vodu do ostřikovačů, už nemrzne, tak ji liji z potoka. Navečer procházka lesem a podél řeky k peřejím.

53. DEN   21.11.   NORSKO - E6 ( to Trondheim )

Celou noc a celý den opět prší. Párkrát se jdeme v přestávkách mezi deštěm provětrat a  pokračuji do Trondheimu. Stavuji se v Coopu, kde konečně zas objevuji karbanátky a tak beru rovnou dvoje. O vesnici dál kupuji v železářství podložky na nosič na kolo, které se mi už v každé zatáčce na střeše kverlá. Funguje  to, paráda - tak snad chvíli bude držet rovně. Od posledního velkého jezera před Trondheimem cca 50 km není kde kloudně zaparkovat, a tak nerad pokračuji až k Trondheimu, který si chceme nechat na zítřek za světla. Začíná "Motorová silnice" placená! Je jednoproudá, kdyby nedali značku, člověk nepozná rozdíl něž co jel doposud, jen za neznatelný úsek vyinkasují zhruba 45 Kč. Nikde není značeno, že by se dalo do Trondheimu dojet jinudy než po placené a to těch neznatelně placených úseků tam je ještě povícero. Po prvním placení uhýbám do nejbližší vesnice a proplétám se podél pobřeží, ale zadarmo. Míjím automat, který zřejmě jak jsem se dozvěděl slouží k zaplacení vjezdu do města na určitou dobu do určité zóny jak v Oslu. Úspěšně ho ignoruji a protože už jsme skoro ve městě a je večer zahýbám o 90 stupňů - mezi pole a lesy. Po pár kilometrech nacházím plácek a tak konečně zastavuji.

54. DEN   22.11.   NORSKO - TRONDHEIM

Ráno vyrážíme na prohlídku Trondheimu. Už mám "jen" 20 litrů nafty ( nebo spíš té břečky smíchané s benzínem a adetivem ) a auto se zas cuká a dusí. Tak tankuji zase benzín i naftu. Trochu se to zlepšilo, tak vjíždím do města. Zastavuji před katedrálou Nidaros. Všude parkovací automaty a pokec jen v norštině ( je neděle a pod parkovací cedulí je nějaký dodatek, kdy se platit asi nemusí ) a tak nic neplatím a jedu obhlídnout katedrálu přes hřbitov a park zvenčí. Pak opičky opouštím a nechávám je v autě a jdu omrknout vnitřek. Oproti našim kostelům je vše velmi strohé a nepůsobí tak snobsky okázale jak jsme zvyklí u nás. Je pravda, že v kostele jsem byl naposledy před asi 15 –ti lety, ale něco si pamatuji . :-)  Zrovna přicházeli lidé na nedělní bohoslužbu. Tak jsem se usadil  v hlubokém rozjímání nad tím, proč lidé lezou v neděli do kostela ( třeba jestli se jim doma nechce topit a jdou se ohřát ) jsem málem usnul. Bohoslužba začala. Něco pokecali tak hroznou a nelibozvučnou řečí, až je to neuvěřitelné. Pak zazpíval sbor - moc jim to neladilo a zas byl pokec. Protože jsem se z toho unavil ještě víc a začal zívat, tak jsem raději vypadl ven.  Vedle Nidaros je Arcibiskupův palác, na kterém nebylo ani co fotit. Větší statek. Ani sám Nidaros není extra zajímavý, až na jeho jednu stranu se spoustou soch, která je celkem fotogenická. Pak jsem prošel kolem infocentra, kde jsem si vyzvedl mapku se zajímavostmi města a vydal se dál do centra. Dále tu je Královská rezidence - obyčejný větší dřevěný barák. Kdybych si to nepřečetl na plánku, tak si toho ani nevšimnu, a za rezidencí malá zahrada. Pokračuji k přístavu a kolem něj k vlakovému nádraží a dál až na ostrůvek Brattora, kde kotví vojenská válečná loď. Je odtud dobrý výhled na pevnůstku, která je na ostrůvku kousek od Trondheimu. Vracím se zpět kolem námořního muzea, Frue Kirke kostela. Vyzvedávám drobečky a jedeme přes Old Town Bridge ( Starý městský most ) s výhledem na stará dřevěná skladiště různých barev, jež stojí z části na pilonech ve vodě, do kopce nad město na Kristiansten Fortress ( pevnost ). Je tu pár kanónů a pěkný výhled na celé město. Pokračujeme k "NTNU" ( asi máme vědět co ta zkratka znamemá, protože se nerozepisují, ale už z dálky je vidět, že jde o mohutnější stavbu podobnou katedrále Nidaros. U NTNU zjišťuji,  že jde o hlavní budovu Vysoké školy technické. Za ní se rozprostírá celý areál vysoké školy. Nakukuji. Je zde venku k vidění stará tramvaj a parní lokomotiva. Pomalu se stmívá a my jsme celou prohlídkou města strávili takřka celý den. Dokončujeme okruh procházkou podél řeky Nidelva s výhledem na katedrálu, Old Town Bridge, a skladiště. Nasedáme do auta a zanecháváme Trondheim za námi. Celý den poprchávalo a bylo zataženo, jsem celí zasr.. od bahna, z obludek, kterým se zrovna dnes zachtělo se semnou pošťuchovat. Roxy to korunuje leháním si rovnou do záhonu s rašelinou a mého okopávání packama. Pak mě ještě x krát dodělávají špinavým a mokrým vodítkem, když mě každý oběhne z jedné strany a pucují si ho o mé kalhoty. No vypadáme asi zajímavě! Lidi se trochu otáčí. Také má dnes Roxy chuť hrát si s Airem na muchlovanou. Tak to už nevím, kam bych zalezl! Pro náhodného pozorovatele jde jednoznačně o týrání malé opičky. Ten kvíká, cení zoubky, "zakusuje" se do Roxanky, Roxy vrčí, cení pajzáky, a zakusuje a valchuje po zemi Airika. Vše je jenom jako a nikdo nekouše a netrhá doopravdy, ale pro publiku věrohodné představení. Za chvíli ťapou vedle sebe zas jak nejlepší kámoši. Kus za Trondheimem zatáčím na lesní cestu a dnes konec.

55. DEN   23.11.   NORSKO - DOMBAS

Přes pár zasněžených kopečků dorážíme do Dombas. Navštěvuji suvenýry - samá trolí blbost. Mají celkem pěkný svetr,  přemýšlím,  že bych ho někomu koupil jako dárek. Koukám na cenovku 55 eur po slevě – 12 procent, že se tu neplatí DPH. No koukám na větší velikost svetru vedle cenovka cca 3000 NOR ( 9000 Kč ) to mě pos... . Aha, tamto byla cenovka od košile za svetrem. No a mám vyřešeno za 9000 Kč teda svetr nekupuji. Odbočujei z E6 na Andalsnes. Zastavuji na provětrání a projíždíme se po první cyklostezce, co tu vidíme. V Andalsnes navštěvuji informace a beru letáky. Ve sportu kupuji Roxy nový kartáč na chlupy a sobě provázky na opravu jezdce zipu u bundy. Je fajn, když si člověk koupí předraženou bundu, pak tomu praskne ženglička. ( tahátko nebo jak se tomu nadává ) a jezdec má samoblokující funkci, že dolů ( rozepnout ) prostě bez tahátka nejde. Zapnout  jde. No oprava se zdařila, už si bundu nemusím soukat přes hlavu. Ještě se stavuji v cyklopotřebách, jestli by mi opravili kolo. Že prý jo. No když ho dotáhnu, tak nemají hydraulický bovden a jak prý na to moc spěchám, že by ho objednali. No času mám dost, ale že bych tu chtěl trávit Nový rok, to zas ne. Děkuji a odcházím. Z Andalsnes odbočuji na silnici 63 - Trolí cesta. Po pár kilometrech jsou směrníky přeškrtnuté a za chvíli na silnici i zátaras a silnice uzavřena. No tak to mě dnes už pos.. po druhé. Je tma, popojíždím kousek vedle a uvidíme ráno. Jak to jako mám objet? To se máme vracet až do Dombas? Zajížďka jak prase! No uvidíme ráno!

56. DEN   24.11.   NORSKO - TROLLÍ CESTA ( TROLLSTIGEN )

No ráno mlhavo a vlhce deštivo. Silnice je namrzlá jak zrcadlo a tak pokračujeme krokem. Ono to ani o moc rychleji nejde, auto zas zlobí - tedy ono nepřestalo zlobit, ale dnes trucuje obzvlášť. Fotím stěnu Trollů, která byla částečně v mracích, ale i tak bylo vidět,  jaký velký monolit skály to je. Míjím zátaras s cedulí CESTA UZAVŘENA a pokračuji prostředkem silničky dál. Pak cestou Trollů dále do kopce - první , druhá serpentina a na silnici je "sesuv" půdy no spíš prostě řachly shora ze skály pěkně velké balvany a silnici dost rozmlátily. Pár balvanů a šutrů překáží na silnici. Naštěstí se kolem protahuji sice jednou stranou v příkopě, ale projel jsme. Pokračuji až k železné závoře přes cestu, co už je zamknuta na zámek. No nedá se nic dělat. Hned vedle je parkoviště a tak tam necháváme auto a vydáváme se po silnici nahoru na kole. K tomu nám ještě začalo vydatně pršet a samozřejmě jsem si nevzal goretexové kalhoty, takže jsem byl jak houba. Šplháme podél dvou dlouhých vodopádů řadou serpentin. Až na otravný déšť se šlape pěkně, protože se Roxy asi dobře vyspala a táhne dnes pěkně. Ke konci ji trochu dochází dech, ale už budeme nahoře. Cestou míjíme ještě každou chvíli popadané šutry po silnici a tak se modlím, aby nás taky nějaký nevzal. Déšť se s přibývající výškou změnil ve sníh a pokrývá nás i vše kolem, takže je za chvíli vše bílé. Nahoře je pár boud a dělníci , co tu betonují nový turistický "Check point" ( přijeli z druhé strany ). Jedeme na vyhlídku - nic moc. My jsme si zastavili cestou nahoru kde jsme potřebovali, to bylo lepší. Výhledy do podmračeného údolí a na serpentiny pod námi byly stejně pěkné. Nakonec si to pochvaluji, že je to takhle lepší. Komu by se poštěstilo mít celou Trollí cestu pro sebe. Historie a fakta: cesta otevřena 1936, 11 zatáček, převýšení 860m. Odepínám obludky a vychutnávám si sjezd serpentinami zpět dolů do údolí jak jen je to možné s jednou brzdou. Cestou konstatuji, že na silnici opět přibyly další šutry a tak raději  rychle mizíme dál. U auta Roxy dotankovává vodu z potoka a rovnou si do něj lehá a chladí se. Koukám, že opět i přes pěkný asfalt si podařila natrhnout jeden drápek a trochu krvácí. Airik jich má též pár potrhaných a krvavých. To neumějí běhat??? Airik sice běhá pomaleji než Roxy, ale té zas chybí vytrvalost nebo se moc přehřívá( i při nulové teplotě ). Ze začátku byla pořád vedle mě a Aire dobíhal až v závěsu. O pár serpentin níže už Aire uháněl vedle a před ní. Pořád si držel stejnou rychlost, zatím co Roxy hodně spomalila. Odjíždím, protahuji se zas kolem balvanů a mířím do Andalsnes na informace,  abych se zeptal,  jak to vypadá s cestou 63 dál, když to objedu kolem fjordů do Linge. A poptat se,  jestli jezdí vůbec i trajekt. No jízdní řád mi našli, to jezdí každou chvíli. Kvůli cestě někam volala a dozvěděla se, že je prý uzavřená! No já si to představoval tak, že se zeptám, ona řekne otevřená a já budu mít dobrou náladu a pojedu dál, ale takhle mám blbou náladu a dál jedu stejně, protože ji moc nevěřím. Tvářila se u toho všelijak, jen ne věrohodně. Myslím,  že jí prostě řekli 63 Trollí cesta je uzavřena a konec, což je pravda, ale ona pokračuje z Linge trajektem do Eisdalu a dál přes hory. Takže jsem to risknul a měl štěstí. Jedu kolem fjordů a přes hory a přijíždím do Sjoholt na odbočku k Linge a Trollí cestě. Tady se zadařilo a dali značku Trollí cesta uzavřena hned na křižovatce a ne až někde v prostřed cesty jak včera. Ale doopravdy je uzavřena jen část Andalsnes - Linge a dál je otevřeno. V Linge čekáme na trajekt za 57 NOR přes Norddalsfjord z Linge do Eisdalu. Za Eisdalem u jezera končíme dnešní den. Je znát,  že už jsme sjeli velmi na jih oproti severu máme zhruba o 3 hodinky světla navíc a to i proti zkracujícím se zimním dnům. A tak toho každý den stíháme o dost více. Ještě si pochvaluji, že už jsme zas na správné trase a usínám.

57. DEN   25.11.   NORSKO - ORNEVEGEN, GEIRANGERFJORDEN

Nafukuji obě "píchlé" karimatky a slibuji si jak se perfektně vyspím. No tak nevím jestli jsem se vyspal nejlépe :-). Začala mě příšerně bolet hlava a ani dvě pětistovky ibalginu moc nepomáhaly. K tomu mě Roxy ze zmítání mezi spaním dvakrát probudila dávením a vzápětí blinkáním. Naštěstí ne na mě ani na spacák. Provizorně jsem to seškrábl dvěma pytlíkovými polévkami a vyhodil ven. Zbytek Roxy zase slízala. Pak si chtěla spravit chuť a  ještě olízat mě. Tak to jsem ji teda zatrhl. Ráno se probírám z komatu kolem půl jedenácté a nikam nespěchám, protože zhruba od půlnoci ustavičně lije a lomcuje autem vichr. Po piškotové snídani sjíždím Orneveg dolů do údolí k Geirangerfjordu. Cestou zastavuji na vyhlídce a fotím fjord s dlouhými vodopády padajícími z vysokých stěn po obou stranách fjordu. Fakta: Orneveg otevřena 1955, 11 zatáček, 620m převýšení. Dojíždíme do města Geiranger a jdu se mrknout na informace, co by se dalo podniknout. Popojíždím podél fjordu asi 3 km do Homlongu. Tam nechávám na kraji u vody auto a za ustavičného deště šplháme po levé straně fjordu na vyhlídku na vodopády Sju Sostre ( mám pocit tři sestry ). Dnes jsem navlečen celý v goretexu, takhle aspoň nevím,  jestli jsem mokrý od deště a nebo spocením :-).  Cesta vede nejprve do kopce po kamenných plotnách, které dost kloužou a dále pak po stezce převážně březovými lesíky. Stezka pořád stoupá a je zaříznutá vysoko ve svahu nad fjordem. Až ke dvěma boudám, vtěsnaným na malou loučku vysoko nad fjordem (5 km ), není cestou nic moc vidět přes všudypřítomné křoví a les. Odtud následuje sestup na vyhlídku nad vodopády "Tři sestry" a ještě pár dalších menších vodopádů. Fotím - ještě že mám foťák vodotěsný! Lze sestoupit ještě asi pětset výškových metrů k další malé osadě v úrovni vodopádu. Je vidět i odsud z vyhlídky hluboko pod námi. Tam už my neslézáme,  protože bychom se museli zas vracet a na to abych lezl pětset metrů dolů a zas dalších pětset nahoru,  mě tolik procházky v dešti nebaví. V sezóně jezdí k této osadě lodní doprava a stezka se chodí jen jedním směrem zpět. Jinak u této osady je konečná a dál se suchou nohou podél fjordu dostat nedá. K vidění by ještě byl vodopád Brudesloret. Ten je už ale za dalším záhybem fjordu,  kam není vidět. Pořád za deště se vracíme zpět. Procházka zhruba na 4 hodiny. Fakta: Geirangerfjord je prý nejkrásnější fjord v Norsku, po obou stranách jsou vysoké stěny z nichž padají mnohé vodopády, v sezóně mnohé atrakce od lezení po ledovcích s průvodcem, projížďy loďkou, velkým trajektem, nebo mořským kajakem. A i  mnohé další jak v celém Norsku závislé hlavně na obsahu vaší peněženky. Už začíná být tma a tak vyjíždím sérií serpentin z fjordu nahoru a na pěkném odpočívadle končíme.

58. DEN   26.11.   NORSKO - LOM

Ráno lije jak předešlého dne. Vlastně je hnusně celou dobu již od švédského Kebnekaise. Jdeme na procházku na Flydalsjuvet ( vyhlídka na město a fjord ) a pokračuji ve stoupání serpentinami vzhůru. S přibývající výškou se déšť mění ve sníh a led a my máme problém škrábat se výš a výš. A to i přes to , že před chvílí nás seshora minul sypač. Fouká a sněží a štěrk je za chvíli zavátý. Serpentiny stoupají z nula metrů od moře nepřetržitě až na sedlo ve výšce 1392 m. Tam už jsou pěkné závěje a občas mám problém udržet se ve vypluhovaném korytu, protože všude je bílo a cestu není skoro vidět. Sjíždím o kousek níž na křižovatku. Původně jsem chtěl jet okroužek po silnici 258 , o které jsem se dozvěděl,  že je také velmi pěkná. Ale neleží na ní žádná vesnice a je téměř souběžná s novou hlavní silnicí, která vede tunely a tak nemá nikdo důvod ji v zimě udržovat. Tak zahýbám rovnou na Grotli a jedu do Lom. Z Lom mám v plánu jet po silnici 55 mezi NP Jostedalsbreen a Jotunheimen. A v NP Jotunheimen zkusit vylézt na Galdhopiggen nebo Glittertinden, nejvyšší vrcholy Norska. Za Lom nám na silnici oznamují že průjezd dál přes sedlo není možný kvůli sněhu a silnice je uzavřena. Tím nám padá další část cestovního plánu na Bergen a v něm Mořské akvárium a návštěva náhorní plošiny Hardangervidda, ke kterým máme takto zahrazen přístup. Jak to vypadá,  jediný možný přístup směr Bergen je až z Osla. ( Z Osla vedou paprskovitě hlavní silnice a vypadá to, že po vedlejších přejezd mezi nimi v zimní sezóně není možný.) A takovou zajížďku podnikat nebudu pro naše omezené finance. To to raději oželíme. Abych se vrátil k silnici 55,  tak sjízdná je alespoň na odbočku k zmíněným dvěma vrcholům. Od odbočky je silnice placená a bohužel :-( zas i uzavřená. Pod kopcem je to ještě 18 km. Nejprve to otáčím a jedu zpět do Lom, kde koukám do mapy, co nám zbývá za možnosti. Vypadá to už jen na NP Randone u Otty. A pak jen Oslo, Stockholm a dom.... No tak to opět otáčím a kotvím kousek před odbočkou na uzavřenou silničku mezi kopci. Počkám do zítra,  jestli se zlepší počasí ( minimálně aby přestalo pršet ), tak to půjdeme zkusit vyťapat pěšo.

59. DEN   27.11.   NORSKO - GALDHOPIGGEN 2469M

( V noci nemohu dospat a asi od 3 hod  ráno plánuji další léto na Pamiru. )Vstáváme brzo a hodnotím počasí. Je spíš zataženo, ale neprší a tak to jedeme zkusit. Rozhodl jsem se z Roysheimu nejít údolím Visdalen 18 km k Spiterstulen a odtud na vrchol, ale odbočit až kousek za vesnicí a jít po hřbetu kopce a čekat na roztrhání oblačnosti, abychom z toho taky něco měli. Hned za odbočkou silnička v zimní sezóně končí, hlavně pro nás, protože jsme uvízával za ostrůvek podvozkem. Nechávám auto na straně a vydáváme se serpentinami nejprve lesem k Raubergstulen – v létě malé osadě pro turisty. Čeká nás ještě 15 km k Juvashytta - chatě na úpatí samotného ledovce, odkud je to už jen kousek na vrchol. Cesta je značena dobře viditelnými dřevěnými tyčemi a trochu lze poznat zavátou stopu po sněžném skútru. Již se šouráme po holém kopci a sněhu je zhruba kolem jednoho metru. Roxy a Airík se dost boří, ale já si vyšlapuji jak na procházce - skialpy jsou super věc. Cestou se nám na chvilku otevírá oblačnost a nám se naskýtá pohled na NP a ledovec Jostedalsbreen a samozřejmě i NP Jotunheimen. Hluboko pod námi tyto dva národní parky odděluje uzounká silnička po které jsme z Lomu přijeli. Kolem nás se prořítí chlápek na skútru a Roxy též přidává plyn a hned se jde zas lépe. V 14 hod jsme u Juvashytty - vše je pusté a prázdné. Okenice a dveře na všech chatrčích a chatách jsou neprodyšně překryty prkny a zazimovány. Není kam se uchýlit na noc. Začíná silně dout vichr a vířit sníh. Čtu ceduli i v českém jazyce o nebezpečí na ledovci. A docela jsou přesvědčiví a já už asi ke stáru měknu. ( kdyby takovouhle ceduli dali na Pamiru na Pik Lenina, tak tam taky asi sám nelezu ) Vrchol Galdhopiggenu je zahalen v mracích a ani na okamžik se nám neodkrývá. Trochu mě taky rozladilo, že těsně pod vrchol vede odtud lyžařský vlek. ( v provozu jen přes léto, teď vše prázdné ) Jsme v 1900 –ti metrech, dnes jsme vyběhli 1300 výškových metrů. Na vršek už je to přímo po svahu 570 m. Ale krom chlápka na skútru, který se opět znenadání zjevuje a oznamuje nám, že no camping , tu doopravdy nikdo není, a tak by nás z případné trhliny vytáhli až na jaře. ( nějakého příštího století :-))  ) Odpřahám obludy a strhávám pásy. Frčíme dolů. Nic moc zážitek měkký hluboký sníh se střídá s firnovými poli. Za hodinku a půl jsme dole u auta. Cpeme všechno dovnitř a jedeme kempovat na včerejší plácek. ( Glittertinden je přes údolí na druhé straně a v tomhle počasí nemělo smysl tam lézt.)

60. DEN   28.11.   NORSKO - 51

Kolem jedenácté vyrážíme dál, pořád zataženo. Projíždím Lom a mířím směr Otta. Po chvíli však uhýbám na silnici 51, která vede podél východní hranice NP Jotunheimen a není uzavřena. Měním tak plán z NP Rondane zpět na NP a náhorní plošinu Hardangervidda. Podél hranice NP Jotunheimen stoupám do dvou sedel, která už jsou vydatně zasněžená. Tady ve východní části parku je trochu protrhaná oblačnost a tak nám občas zasvítí i sluníčko a poodkryje nějaký ten kopeček. Vyfrézovaný sníh měří kolem 3 metrů. Za celou dobu kolem parku jsem na silnici sám. Až za parkem sjíždím trochu níž do údolí k Fagernes a potkávám houfy lidí, vjíždím do lyžařských středisek. Je znát, že už se blížím k Oslu - toto jsou pro ně rekreační střediska. Z Fagernes pokračuji dále po 51. přes nižší zasněžené kopečky opět napříč hlavním silnicím až do Gol. Tam tankuji pár kapek do prázdné nádrže. Dávám jen naftu a pokračuji na Geilo, před kterým mi auto zas hlásí servis, pípá a ukazuje poruchu řídící jednotky. Akorát dojíždím a tak tankuji 7 litrů benzínu a dotankovávám do plna naftu. Přestalo to kvičet! Jsme u náhorní plošiny. Jsou tu opět lyžařská střediska a zatím co jedu po východní hranici parku, je to samá osada a chatka. Už je tma a není kde zaparkovat, buď samá chata nebo závěje sněhu. Nacházím odpočívadlo v kopci a mám problém na něj zajet. Pak v něm zapadám. Doufám, že ráno to někdo do kopce posype a já se rozjedu.

61. DEN   29.11.   NORSKO - HARDANGERVIDDA, OSLO

Vstáváme časně, koukám na teploměr  -10 C, tak to jde, kolem Jotunheimu bylo  -16C. Začíná svítat a vypadá to na skoro jasno. Vyjíždím na sedlo a děláme krátkou túru zasněženou krajinou NP na nejbližší kopečky. Opět jdu na lyžích. Stoupá se příjemně do kopečka ani se při té teplotě moc nepotím :-)). Z kopců máme pěkný rozhled po svítající krajině a do větší části národního parku. Je to povětšinou mírně zvlněná zasněžená krajina s kopečky plus, mínus 200 metrů. Ale celý přechod je určitě velmi náročný  (někde jsem četl, že se tu připravoval Roald Amundsen a i nějací Češi se pokoušeli o přechod, ale myslím, že neúspěšně ) Skutálíváme se dolů a pokračuji dál na Oslo. Na více denní túru už nemám síly a stará zranění se pořád připomínají. Čím blíž Oslu,  tím zataženěji. Do Osla se jede od Hardangerviddy jedním údolím podél řeky a krajina se zvolna mění ze zasněžené na zalesněnou zeleň. V Oslu jsme kolem 15 –té hodiny. Pořád nechápu ten automat na placení vjezdu do města a pořád k němu nechtěli udělat jiný než norský pokec. Tak že ho ignoruji. Motám se po dálnici až se domotávám "nechtěně" správným směrem na poloostrůvek Bygdoy. Auto nechávám na jediném kraji silnice, co vypadá, že je snad neplacený, a jdeme se vyvenčit do parku. Ním docházíme k Folkemuseum a Vikingmuseu. Je už kolem 16 hod a za chvíli budou zavírat. Tak pokračujeme dál podél směrníků na museum Fram a něčeho dalšího. Pořád ne a ne se objevit, tak to otáčíme a necháváme vše i s prohlídkou vnitřku muzeí na zítra. Ze zastávky autobusu studuji mapku na které je nakresleno kde co je. No paráda, vše co jsem chtěl vidět, je tady na tom poloostrůvku a Vigelangelův a Fragma park je asi půl hoďky chůze na opačnou stranu do centra. Muzea mají až od 11 hod , tak ráno zvládneme při venčení parky a pak shlédnu muzea a můžeme pokračovat. Moc se mi nelíbí, že jsou parkoviště všude placená a tady je vyvrácená značka zákaz stání. Popojíždím kousek do parku, kde jsem viděl při procházce parkoviště na 24 hod za 10 NOR. Vhazuji tam prachy. A aha -  na hodinu 10 NOR, ale můžu tam strkat prachy i o půlnoci, to jinde třeba ne, tam jen do 20 hodin! Tak vychutnávám hodinu, kterou jsem omylem odmáčkl a po projížďce, že doopravdy nikde nic neseženu,  zajíždím zase zpět na původní slepou silnici,  kde jsme stáli odpoledne. ( Dost z kopce, v noci jsem sáňkoval ve spacáku. )

62. DEN   30.11.   NORSKO - OSLO ( FROGNER - VIGELANDSPARK, FRAM, CENTRUM )

No bylo toho hodně :-) . Ráno se jedeme kolem páté vyvenčit a ještě zalézáme. Nicméně po pěti minutách přijíždí nějaký kretén s náklaďákem, celá silnice prázdná a on to postaví těsně za nás, nechá puštěná světla a zapnutý motor přes hodinu. Přemýšlím, jestli je to pro nás odtahovka nebo o co go? V šest vylézáme - Airika jsem se rozhodl nechat v autě a vyrážíme s Roxy do města na Vigelandelův nebo taky Frogner park. Náklaďák za námi si spokojeně vrčí dál, no tak nic snad nás neodtáhnou než příjdeme. Orientuji se podle mapek na autobusových zastávkách a po menší zacházce dorážíme k parku. Je ještě tma jak v pytli. Za to v celém parku docela pěkně svítí lucerničky. Třikrát ho procházíme a hledáme dle průvodce přímou dvoukilometrovou silnici od parku, na které jsou všechny památky. Po dvouhodinovém motání po vilových čtvrtích končíme opět u parku už za světla. Tak si ho konečně prohlížím. Je to rozsáhlý městský park s dvěma rybníčky. Centrální cesta je lemována sochami v životní velikosti, které vytvořil G. Vigeland. Citace: "V téměř 200-tě dílech z žuly a bronzu znázornil lidské postavy v řadě citových situacích - od vztekajícího se dítěte přes milence až po stárnoucí dvojice. Nejpůsobivějším je však největší žulová socha ve formě monolitu stovek propletených těl. Schodiště kolem je lemováno smyslnými postavami z kamene, kde lze vstřebat všechny zážitky." No shlédnout se to dá, ale zas bych to moc nepřeháněl s obdivem. Viděl bych to, že sochař měl slušný job na slušnou dobu, ale 99 procent soch je holá nepropracovaná figurína naohýbaná do potřebného tvaru. Vracíme se trochu jinou cestou k autu a ku podivu tam pořád stojí. A už tam stojí i další, tak je to v pohodě. Je jedenáct a otvírá Viking Ship museum. Popojíždím k němu. 50 NOR, asi 4 vikingské lodě, pár archeo předmětů a jsem venku. Je dvanáct, otvírá muzeum Fram a další. Popojíždím k němu. Parking je pomalu dražší než vstupné, tak ho "zapomínám" platit. Fram jsem chtěl vidět a tady to rozhodně vyhozené peníze nebyly – 50 NOR. Fram je umístěn v budově připomínající spíše stan typu A. Kolem lodi vede několik pater teras, které umožňují prohlédnou si ji od kýlu až po palubu. Také nejprve byl Fram vytáhnut z vody na pevninu cca 10 metrů a kolem něj tato budova postavena dodatečně. Bohužel mám trochu smůlu a už po několikáté narážím na to, že po sezóně je vše obestavěné lešením. Trochu to kazí fotky, ale jinak jsem z prohlídky na mé poměry nadšen. Roland Amundsen, Nansen, Scott a další polárníci na fotografiích z cest, historické předměty po stěnách muzea od lyží, saní, dokumentů prostě absolutně všeho co na cestách měli sebou. Samotná Fram je pěkně velká,  představoval jsem si ji jaksi menší. Lze vstoupit na palubu a dokonce dvě patra do podpalubí. Kuchyně, kajuty, dřevěné výstuhy trupu, sklad, lodní šrouby, je možné nahlédnout proskleným oknem i do "suterénu" na pohonnou jednotku. Vše moc pěkné. Ještě obcházíme muzeum zvenčí, kde stojí další méně známá polární loď Goya. Bohužel není přístupná. Odjíždím s plánkem města, kde jseme si konečně nastudoval, kde co je. Můj smělý plán, že ve městě zaparkuji a zaplatím i parkovné byl doopravdy velmi smělý! Když parkoviště, tak parkovací dům s výškou  vjezdu kolem 2 metrů. Tak tam jsem se s kolem na střeše doopravdy nenarval. Po marné snaze a hodinové projížďce, ač je to k smíchu, končíme už potřetí na "naší slepé silnici", musíme si ale už počkat,  až se uvolní místo na zaparkování. Tak dávám sváču. Místo se uvolnilo a  za chvilku parkuji. Sundávám kolo a vyrážím do města na kole. Celý den a i v noci prší. No ale nejsem z cukru. Sice tu fungují městská kola formou nákupních košíků – přijdu,  vezmu kolo ze stojanu, dojedu kam potřebuji - tedy k dalšímu stojanu s koly, ale nikdo to tu nepoužívá a všichni jezdí na vlastních. Jede se pohodlně,  proplétám se mezi lidmi, chvíli po chodníku,  chvíli mezi auty po silnici. Celkem rychlovka. Jsem u Královského paláce - větší barák nic extra, socha, Oslo Universita, Národní divadlo, parlament Stortinget, Domkirken -  vše v přímce na jedné ulici. Od Domu zahýbám k Vojenskému muzeu a pevnosti Akershus Fortress se zámkem. Je odsud celkem výhledy na město. Dodnes zde sídlí norské vojsko. Sjíždím dolů k radnici a všudypřítomnému přístavišti. Radnice - dva červené paneláky. A uháním k autu. Venčím opičky a razím konečně z místa jak mi to chcípající motor dovoluje. Vjíždím do zácpy. Nic pro nemocné auto. Podjíždím tunelem centrum města zpět nahoru. Ze dna tunelu jsem myslel,  že mě bude muset vytahovat Roxy s Airikem na špagátě. Kára nechce jet ani na dvojku. Došourávám se na Shellku koupit něco připomínající vzdáleně adetivum je tu problém - vše norsky, švédsky nebo dánsky. Málem jsem koupil chladící kapalinu ha, ha! To by mi to asi moc nejelo. Kašlu na Stockholm a mířím do Čech. Po dnešku mám měst plné zuby a Stockholm z doslechu nic moc, za to nám další zajížďka 600 km nestojí, spojená s problémy s autem. Doufejme že to doklepe až dom. Od Shellky se odlepuji a zas to trochu jede. Tak toho využívám a ještě hoďku jedu po dálnici směr Goteborg. Platíme dálnici 20 NOR. Sjíždím z dálnice a hledám nocleh. Připomínám si proč vždycky parkuji ještě za světla! Protože po tmě nemohu nic najít. A tak nám to dnes trvá dost dlouho než zakotvíme. ( kdybych si třeba opravil přední potkávací a obrysové světlo,  které mi nesvítí někde od Alti,  možná by to bylo lepší )
63. DEN   1.12.   NORSKO - RUNOVÉ KAMENY

Ráno je pěkné a mrazivé. Po probuzení se jedu mrknout na ceduli, kde to vlastně jsme. U Fredrikstadu a u Runových kamenů. Sundávám kolo a jedeme se projet po lese. Roxy táhne nádherně i do kopce. Jak neměla včera moc pohybu, tak to dohání.  Když je široká cesta, tak to se fláká a netáhne, ale jak začne stezka,  co po ní sotva projde turista, čím užší a klikatější cesta je, tím žene rychleji. Prohlížím si plácek s kameny a ještě vyjíždíme lesem na výhled na město. Projížkou trávíme celé dopoledne a část odpoledne. Psi i já jsme nadšeni z pěkného počasí a je vidět, že si to Roxy doopravdy dnes užívá. Při návratu z výhledu, který tvoří shluk skalních zalesněných bloků,  ztrácíme stezku a půl hodinky tak zmateně bloudíme zprava doleva,  zezadu do předu, kudy z vršku skal se dostat opět dolů. ( zpestřeno taháním kola v dosti nemožném terénu ). Najíždím zpět na dálnici,  platím další úsek 20 NOR, přejíždím do Švédska a z informační mapy na odpočívadle vycucávám další cíl. Blomsholm v němž jsou další a větší runové kameny. Je tu pěkné parkoviště u říčky a tak si nejprve dělám oběd a teprve pak vyrážíme na další, teď pěší procházku po kamenech. Roxy řádí jak splašenej kůň a občas u toho převálcuje očumujícího Airíka. Další vydařená odpolední procházka. Pak už jen jedu a jedu,  občas nám do toho zapípá auto. Končím před Goteborgem.

64. DEN   2.12.   ŠVÉDSKO - HRAD TU NENÍ

Venčím psi a vyrážíme ještě za tmy. Po pár kilometrech na dálnici nás zastavuje zácpa a po hodině popojíždění vyjíždím na dalším sjezdu, snídám a čekám až se provoz zmírní a budu moc v klidu vjet do Goteborgu. Před ním se stavuji  ještě v Kungalv mrknout na zbytky opevnění hradu. Goteborgem jen projíždíme. Odbočuji do centra. Parky a většinou moderní budovy. Zastavují nás policajti. Kupodivu jim nevadí, že nám nesvítí půlka auta. Jen kontrola alkoholu. Roxy chtěla dýchat místo mě. Jak otevřu okénko, už tam má zezadu prostrčenou kebuli a očumuje s hlavou z auta, ať policajta nebo babu na platidlech. Roxy test na alkohol rozmlouvám a dýchám sám. Ani že psi jsou v autě volně a bez mříže policajtoj nevadí, přeje nám pěkný den a jedeme dál. Blbě odbočuji a objíždím park ještě jednou. Nejprve nás chtěl policajt zase zastavit, ale pochopil a pouští nás. Po třetí to zkoušet nebudu :-) . Projíždím kolem přístavu, pár kostelů a zas se napojuji na výpadovku na Malmo. Kupuji něco k ham ham. Dle mapy si zajíždím na hrad - no po usilovném hledání to byl kostelík, ale dalo se zas projet po lese na kole a opět paráda - slunný den. Po cestě má být ještě pár hradů a tak jedu po dálnici jen o sjezd dál a opět hledám -  asi jsem slepej, měly tam být dva, ale ani jeden jsem nenašel a ukazatel na ně taky nebyl a to už je tady co říct, když tu je na každou blbost! Všem bych doporučoval nekupovat Autoatlas Evropa Shocart v kterém polovina vesnic na silnici chybí a ta druhá, co je v mapě vyznačená,  zas pro jistotu neexistuje ve skutečnosti nebo jsou názvy zkomolené, o umístění symbolů s hrady, zámky a podobně nemluvě. Například u významných bodů, ať přírodních nebo kulturních,  je na mapě označena většinou nevýznamná věc a směrník na ni není,  za to když směrník je a jde o něco zajímavého, tak to v mapě není. No někdo si s ní dal hodně práce. Jo a dost silnic v ní taky není vůbec. Člověk by řekl, že jsem si mohl už koupit leteckou mapu a kompas! Jedu dál a už se řídím jen podle směrníků na silnici a dojíždím ke kamennému kostelíku a panství u Kunbackafjordu. Činíme procházku a zas jedu dál. Na noc zastavuji na odpočívadle u Varbergu.

65. DEN   3.12.   DÁNSKO - KODAŇ

Ráno míjíme Helsingborg jen z dálnice a pokračujeme do Malmo. Malmo projíždím a nevidím důvod zastavovat na prohlídku, zatím nejošklivější město ve Skandinavii, samá průmyslová zóna a fabrika. Ještě tu tankuji na přejezd přes Dánsko naftu a benzín. Protože trajektů mám plné zuby, volím variantu přes Dánsko a dva velké mosty přes moře. Mělo by to vycházet finančně cca stejně asi jak trajekt počítám - li palivo a přejezd mostů. Do Kodaně nás most stál 37 EUR. V Kodani objíždím centrum, kolem zábavního parku, nádraží, nákladního přístavu, až dorážím k přístavní pevnosti, kostelíku a parku. Konečně se psi můžou provětrat. Vše obcházíme, procházíme se ještě po břehu v zátoce a fotím Malou mořskou panu, kterou jsem chtěl vidět. Nejprve ovšem u jedné restaurace narážím na sochu mořské pany s bujným poprsím a v nevědomí si toho,  že to není ono, jsme ji mylně pokládal za Mořskou panu. Pak nám skutečná Malá mořská pana, ve srovnání s touto, přišla trochu vyhublá :-). Cpu všechny do auta a ještě projíždím kolem Královského paláce a dvou docela zajímavých věží, ale už nezastavuji a uháním ven z města. Je kolem 16 –té hodiny a my míříme přes druhý velký most - 30 EUR na Odense, Kolding a do Německa na Hamburg. Co se týče dánských "extra" mostů přes moře, tak prostě most. No, trochu víc na něm foukalo a nám i pršelo a byla mlha,  takže zážitek žádný. Před Hamburgem přeskakuji z dálnice na dálnici a míříme na Berlín. Auto s přestávkami stávkuje a němečtí řidiči evidentně s námi nemají pochopení. Objíždím po okruhu Berlín a kolem půlnoci jdeme na odpočívadle za ním spát.

66. DEN   4.12.    NĚMECKO, POLSKO, CZ - DOMA

Nádherně jsem se vyspal. A pokračuji dál na Frankfurt ( Oder ) neboť se mi nechce kupovat dálniční oplata na Polsko. Vjíždíme do Polska a doslova přeskakuji a poskakuji na Zielona Goru, Legnica. Před Kamenou Gorou je super objížďka. Za celou cestu jsem neměl takový pocit jako tady, že mi kolo ze střechy sletí na hlavu. Větráme se procházkou ke hradu v Bolkově. Do Čech už se auto sotva plazí. Ale už jsme v Trutnově a tedy skoro doma. Kolem 14.30 hod  dorážíme dom. Sundávám kolo a jedeme do lesa vysportovat proválené kilometry. Roxy to evidentně svědčí,  zas krásně žene jak o život...... No a to je konec našeho putování. Něco se povedlo, něco ne a to se snad povede někde a někdy příště...

FOTKY Z PRŮBĚHU EXPEDICE NA:                            https://picasaweb.google.com/xcrazyandbeautifulx

DALŠÍ FOTO:                                                            https://picasaweb.google.com/pfeifer.petr

                                                                                    https://picasaweb.google.com/expediceasie

PS:  Auto jsem dal do servisu a ty se divili jen jednomu – Jak to, že to auto je schopné ještě vůbec jet?! A po necelém týdnu doma už plánujeme na příští rok 2010 další cestu ve stylu Hanzelka/Zikmund autem z ČR až k Pacifiku a zpět.

KDYBY MĚ CHTĚL NĚKDO SPONZOROVAT -  TAK SEM S TÍM! PŘEDEM DÍK :-)   ( DALŠÍ PLÁNOVANÉ AKCE : PAMIR, SIBIŘ, ALJAŠKA, ŠPICBERKY )

--- HAŠLERKOVÁ HISTORKA -Při asi třetím spaní s Airem a zkoušení, jak se do auta co nejlépe vejí,t jsem mu vyhradil prostor pod volantem u pedálů. A milej Airiček, aby se nenudil, mi do rána rozbalil a snědl všechny hašlerky, jen papírky se povalovali všude kolem. Zato měl svěží dech!

--- z plánů jsm vypustili Bergen - mořské akvárium a Stockholm jinak jsme zvládl vidět vše, co jsem chtěl