Kyrgistán - Sólo na Pik Lenina 7134m
Byl jsem požádán kamarádem, ať sepíši pár zážitků z mé cesty po Kyrgistánu a mého působení pod Pik Leninem. Čím déle toto psaní odkládám zjišťuji, že se mi některé zážitky vytrácejí z hlavy a nahrazují je nové smělé plány na další dobrodružství. Proto už nebudu otálet a pokusím se tu vylíčit moji cestu tak, jak jsem ji viděl a hlavně cítil já.
Vše začalo zhruba začátkem dubna, kdy jsem surfoval po netu a pročítal inzeráty kdo kam jede a vduchu si říkal, že náš plánovaný horolezecký počin v Nepálu s kamarádem Karlem Pazourkem v říjnu je ještě v nedohlednu a tak jsem závistivě listoval inzeráty, až mě zaujal jeden, kde ( nejmenovaný ) hledal spolulezce do Tádžigistánu na dva sedmitisícové vrcholy. S nejmenovaným jsem si vyměnil pár mailů a zdálo se, že v mém diáři se zaplnilo místo mého volna z práce slušným podnikem. Byli jsem domluveni na konečném slovu zhruba na začátek května. Bohužel, když jsem se v květnu v mailu ptal na to, kdy si mám zabukovat letenky, mi bylo zděleno, že už přibral další tři lidi a semnou nepočítá.
Myšlenka na Pamir, na kterém jsem ještě nebyl, tu už ale byla a nedala mi spánku. Jelikož pracuji v zahraničí a můj přístup k internetu a tudíž jakémukoliv solidnímu plánování je minimální ( počítal jsem, že nejmenovaný má vše naplánováno po svém a já se jen povezu ), musel jsem chtě nechtě zapojit do možných příprav na cestu na Pamir celou moji rodinu ( za což jí obravský dík, i za trpělivost s mými vrtochy ) Proteď byl cíl cesty neurčitý, prostě jen Pamir. Po pár inzerátech na spolulezce a spolujízdu na plánované sedmitisícovky v Tádžigistánu ( Pik Koženěvského a Komunisma ) jsem pochopil, že zřejmě nikoho neseženu. Celá anabáze na tyto dva kopce je dosti složitá, zejména dlouhou komunikací s místními cestovkami, povoleními a dopravou pod kopec. Proto jsem pomalu začínal strácet naději, že někam odjedu.
Na internetu jsem pak našel zmínku, že česká cestovní kancelář pořádá výpravu do Kyrgistánu na Pik Lenina. To bylo zhruba začátkem června, tedy dva měsíce od prvotního impulzu a měsíc od mého začátku schánění jakýchkoli informací o čemkoli spojeném s Pamirem. Vše jsem s touto cestovní kanceláří vyjednal a už se těšil, že jedu. Bohužel po týdnu mi přišla zpráva, že se cesta ruší pro malou účast a že snimi mohu jet k moři :-) . Ve své umíněnosti jsem už byl rozhodnut stůj co stůj tam odcestovat, ať by to znamenalo cokoliv. Proto se rozjela komunikace mezi místními Kyrgiskými cestovkami a mnou zprostředkovaná SMSkami od mé rodiny. Z mnoha místních cestovek jsem si nakonec vybral Pamir Expedition, která mi byla schopna zajistit hlavně povolení do příhraniční zóny, aniž bych si musel kupovat komplet celý jejich program spojený s Pik Leninem ( zahrnuje dopravu, ubytování, jídlo - no prostě plný komfort ), který stojí nemalé peníze. Mě vyhovovalo jít si sám a případně si nějakou službu dokoupit. Toto vše bylo dovykomunikováno dva dny před mým plánovaným odletem do Kyrgistánu 29 .6 .2009. Letenky jsem zakoupil asi 14dní před odletem s tím, že pokud se nezdaří komunikace s CK ohledně Pik Lenina, mohu si prohlédnout alespoň Kyrgistán. Jediné dilema zůstávalo ohledně víz. Vyřídit výzum z domova jsem již nestíhal a ohledně vyřízení víza na místě jsem měl protichůdná sdělení. Po přečtení informace na portálu MZV, kde sice píší že vízum je udělováno v Biškeku po příletu na letišti, ale máme se o aktuální situaci informovat na českém velvyslanectví, jsem tak bohužel učinil. Přišla mi odpověď, že kvůli předčasným volbám prezidenta Kyrgiské republiky, je vydávání víz omezeno a na letišti ho nedostanu, že si ho musím zařídit předem, nejlépe ve Vídni. Na druhé straně, na opakované dotazy na toto téma na Pamir Expedition, jsem dostával odpovědi, že nechápou ( byli slušní a nenapsali, co jsem to za debila ), co je za problém, že vízum dostanu po příletu na letišti. Tudíž bylo rozhodnuto, letím to je jisté, ale padesát na padesát, že mě v Biškeku na letišti otočí a pošlou šupem domů.
Nic takového se nekonalo a už v Praze na letišti mi slečna u odbavení za jednu minutku byla schopná zjistit, že je to doopravdy tak, že dostanu vízum po příletu bez problémů na letišti. Na tomto místě chci upozornit, že tedy nechápu jaký je smysl Ministerstva zahraničních věcí tedy spíše jeho Velvystanectví, když podává zcela milné informace.
Let v pohodě, už z Prahy jsme měli 1, 5 hod zpoždění, sotva jsem stihl v Istanbulu navazující spoj. Aspoň, že slečna u odbavení byla zřejmě tak mnou okouzlená, že mi nabídla v obou letech sedadlo u EXITU, kde je daleko více prostoru pro nohy, a i obě sedačky vedle byly prázdné, takže jsem se mohl povalovat dolibosti. Na letišti Manas ( Biškek ) mě letadlo vyplivlo ve 4 ráno místního času ( časové pásmo je posunuto o 4 hodiny napřed ), vízum v poho, batoh taky došel. Teď jsem měl podle instrukcí Pamir Expedition najít na letišti Booking office určitého jména, která tam samozřejmě jak na potvoru nebyla, ještě že tam těch kanceláří není tolik- asi 20, a tak jsem po chvíli ( 2hod ) tu pravou našel, jmenovala se sice úplně jinak, ale prý jsou to oni, ale slíbenou letenku tam pro mě stejně neměli. Na mé jmého nic, tak jsem si ji musel koupit hotově tam, ještě že bylo zrovna místo v letadle. Po příletu do Oshe na mě zas měli čekat z Pamir Expedition a ono zas nic. No tak jsem to vzal taxíkem do města do hotelu Nurek - snad jediný vícepatrový objekt ve městě. Po vyslovené ceně pokoje na recepci, se mně udělalo špatně, poděkoval jsem a šel jsem se podívat po něčem jiném. Po dvou hodinách bloudění po městě a marném ptaní se na hotel, jsem zas s plnou polní skončil u hotelu Nurek, kde jsem si rezignovaně zaplatil luxusní hotel s rezatou vanou, odlepujícími se tapetami atd. Zato za luxusní cenu ( 40 dolarů ). Samozřejmě, kontakt na Pamir Expedition jsem měl, ale ani jeden z mých operátorů se mnou nechtěl mít nic společného, i když jsem je před odletem nakrmil tučným obnosem. Tudíž jsem musel počkat až dom vstanou a pokusí se jim brnkout z ČR, kde je zádrhel. To se nakonez zadařilo a našli jsme se. Samozřejmě mi jouda tvrdil, že letenka rezervovaná byla a on na letišti taky na mě čekal, no to ale nic. ( Pro příště bych podnikl vše bez CK, místní dopravou a taky bych se tam dostal hlavně levněji. Je pravda, že od Karla Pazourka jsem měl z předchozího roku informace, též jak by to šlo udělat levněji, ale přeci jen dokud to člověk nezažije a neokoukne na vlastní kůži, neví, co si může dovolit. A doopravdy bez CK se to povolení do Příhraniční zóny snad nedá sehnat )
Takže v Oshi jsem strávil ten den, co jsem přiletěl - 30. 6. Nakoupil jsem jídlo do pytle s sebou a druhý den jsem razil Nivou asi 8 hodin do BC pod Pik Lenina. Samotná cesta je velmi zajímavá a kromě neuvěřitelného off-roadu se krajina každým okamžikem měnila a pořád se bylo na co se dívat.
BC je více méně na nezajímavé louce a samotný Lenin na mě také extra dojem nezanechal. Po příjezdu ráno jsem si dal aklimatizační výšlap do sedla ( česky asi ) Poutníků. Protože jsem přijel ještě před začátkem sezony, nic tu zatím nefungovalo, stanů pomálu, koňská doprava nákladů pro hodně sněhu též nefungovala. V BC jsem byl po 2 Rusech první. Na druhý den jsem si tedy domluvi,l aby mi vrtulník hodil do jedničky pytel s jídlem a já se vydal s matrošem též tím směrem. Pro velké množství sněhu již hned za koncem louky, na kterém stál BC jsem cestu BC - C1 šel dva dny. Mezi tím jsem zastanoval u jednoho potoka zhruba ještě 3 hodiny do C1. Do rána připadlo dalších asi 20cm sněhu a cesta už nebyla vidět vůbec ( tedy předtím tam taky žádná nebyla - jestli jste tam někdo byl, tak znáte normálně stezku od koní, ale teď před sezonou tu byly šikmé svahy, co se musely traverzovat v suti a měkkém sněhu ) a tak jsem podle GPS dobloudil zcela vyždímán hlubokým sněhem do tábora 1. Tady též pusto prázdno - asi 2 stany. Tak jsem navařil, zalehl a dal relax. Druhý den mám pocit, že relax pokračoval, ale už si to přesně nevybavuji. Třetí den v C1 jsem byl domluvený s 2 Rusy, že jdou do C2, tak že bych se "svezl" s nimi. Ráno počasí dobré, sníh dobrý, jde se. Rusáci po hodince otáčí, neptám se proč, asi se necítí. Jdou ještě další 3 lanové dvojice, tak se držím poblíž, aby kdybych zahučel do nějaké trhliny, měl nějakou šanci, že si toho někdo všimne. Nakonec se to uspořádá a já se držím v kontaktu s Rumuny. Fotíme se, svačíme, oni mě vždy nechají přejít mosty mezi trhlinami prvního, když prý se nezřítím, tak jdou taky. Tak fajn. :-) kolem jedné odpoledne jsme u C2. Zvedá se vít,r začíná sněžit, zatím tu stojí jen jeden stan. Kopu plošinu pro stan, jsem z toho dost vyřízen. Půjčuju lopatu Rumunům - vlasní nemají. Mám problém s ukotvením stanu, šrouby do ledu nedrží - divný, měkký, krystalový sníh s ledem ( nechápu přitom když jsem kopal plošinu tak byl zmrzlý). Nakonec dva šrouby drží a dva cepíny majznu na druhou stranu. Smyčky stačí jen tak tak, pomáhám si expreskami. Zalézám, vařím, spím.
Ráno je krásně jasno- fotím, luftuji - rozhoduji se zůstat jeden den a jít pak dolů do C1 pro zásoby. A pak už jen vzhůru C2, C3, C2, C3, vrchol. Bohužel to nedopodlo - mojí fatální chybou. Navečer po dni prožitém ve stanu, nudě a upečený, se rozhoduji. Cítím se ve skvělé formě. Plánuji sestoupit ještě do C1, dát si véču, přespat, ráno naložit bágl a valit vzhůru. Rozhodnu se v C2 nechat karimatku a spacák, abych byl lehčí. Za to balím ještě péřovku, v C1 na mě čekají péřové gaťě a věřím, že jednu noc to překlepu.
V C1 jsem podle plánu, ale kolem 18hod začíná sněžit krystalkový sníh - asi 20 čísel. Slunce už to nestačí rozehřát a přesto že v noci mrzne, ráno je sníh sypký prášek a nedá se jít. Sólo to zkouším - jdu asi hoďku, čekám jestli nepújde někdo jiný. Nikdo nejde. Jsem sám. Čekám. Je to blbost prošlapávat to sám. Nikdo nejde. Otáčím. Snad zítra. Celý den nuda. Bavím se se Španěli, jdou přes Lipkinovy skály ( těžší cesta ), ale také nespěchají. Bavíme se o zítřku, všichni chtějí vyrážet až kolem 10 hodiny, kdy už pere slunce a sníh je rozhřátý na sr... a boří se člověk just.
V noci zas sněží ten stejný příšený sníh jako včera. Už druhý den mrznu ve stanu bez karimošky, jen na podlážče a hlavně mi mrznou nohy i ve rádoby special botách ( La Sportiva - jedno jestli povolená, nepovolená, jedna dvě ponožky, jen botička, prostě jak se noha nehýbe, je to vháji) Je rozhodnuto, vstávám ve 3 ráno. Jdu za každou cenu, musím se dostat nahoru. Další noc už tu nemrznu. Zas sám, zapadám po kolena. Mezi nádechy si nadávám. Už od začátku cítím, že něco není ono. Začínám kašlat. Svíravě mě bolí plíce. Na horu by to ještě šlo. Tempo mám dobré. Po třech hoďkách při východu slunce a zdolání těch nejhorších trhlin zastavuji. Přemýšlím, dýchám. Jsi sám, neblbni, neriskuj, nestojí to za to. Do C2 dojdeš, a udělá se ti ještě hůř a nikdo tě dolů nestáhne. Mám tam věci. Se.. na ně. Už se ti to jednou stalo. Nebuď blbej. Otáčím, jdu zpět.
V C1 domlouvám snesení mých věcí do BC, balím a pádím dolů. V půli cesty potkávám první koně, za chvíli vláček něměckých turistů, další vláček koňů, oslů, lidí. A už je to tady, cesta do C1 je komplet prošláplá. Stezka paráda - ale jak pro koho. Fotím oslíky. Občas pokecám. I přez blbé sedlo k BC se plazím jak když zdolávám Everest -
utvrzuje mě to v tom, že je dobře, že jsem to otočil. Cesta do BC trvá necelé 4 hodinky - uplně jiný rozměr než ve sněhu nahoru a to i když mi je blbě. Cestou po louce k BC dávám pokec s malým kyrgizským pastevcem - velmi zvídavé a chytré děti ( po mém zásahu už ví i kde je Evropa. ČR nedopadlo ). Jestli jsem navodil zdání, že si z toho utahuji, tak to jsem nechtěl - doopravdy chytré a zvídavé děti, jen mají nedostatek příležitostí se něco naučit.
V BC pohoda, suším, balím věci. Večer mě léčí vodkou a kumisem ( koňské zkvašené mléko - dost dobré ). Děláme dobrou pařbu. Ráno opička. Čekáme na můj batoh z C1, prý snad dorazí. V 11 hodin to vzdáváme a jedeme zpět do civilizace - do Oshe. Cesta super, stavujem se u pastevců v jurtě ( obydlí místních - dřevěné tyče, něco jak stan kruhového tvaru, omotaný hadry a kůží - docela pohodlné obydlí - snadno zbalitelné a přemístitelné). Jsou velmi pohostinní -dostáváme oběd. Normální jídlo: čaj, chleba, máslo, brambory, pro mě zvláštní porce kumisu - tak piji na litry. Co se týče krajiny, tak odsud mám největší zážitek. V autě mě to nějak přepadlo, ale Altajský hřeben se zvlněnou krajinou a Altajským údolím je prostě neuvěřitelně krásný a slovy se to rozhodně nedá popsat. Asi bych tam klidně stál a hodiny na tu krásu jen zíral. To například Zaaltajský hřeben, ve kterém je Pik Lenina, mi nijak extra úchvatný nepřišel. Cestou zpět pomáháme roztlačit auto policajtům, odtahujem ještě jedno auto do servisu asi 200 km, nabíráme stopaře, zas z jiného rozbitého auta, nabíráme dělníky ze stavby. Jsme v Oshi. Jdem na véču. Zvu řidiče, tradičně nám objednává prý nejlepší kebab ve městě. Spím u řidiče dom ( všichni velmi pohostinní - škoda, že jim ani v činžáku moc neteče voda ). Druhý den se scházím s expertem - joudou na můj příjezd. Kupodivu jsme se i našli, dává mi letenku do Biškeku na pondělí, domlouváme se, že zůstanu u nich v Oshi ještě 2 dny.
Jdu na obhlídku Oshe. Muzeum ve skále nic moc, trh autodílů, pokračuji zmrzlina - ta je super za super peníze. Oběd super za super peníze ( něco jako čína s hranolky a plný talíř masových nudliček - hovězích zřejmě - no rozhodně s nimi nešetřili jak u nás ). Po o jdu do prvního parku - též super, ale to bych mohl psát snad o všem v Oshi. Jak jste si už asi všimli, v Oshi se mi líbilo ( ono v celém Kyrgizstánu, ale v Oshi obzvlášť, kromě Biškeku ten je pro mě nezajímavý ). Ale pokračujme - v parcích mají většinou atrakce jako houpačky, řetízák a podobně. Pak Leninovo náměstí, tedy nevím jestli je Leninovo, ale stojí tam velká socha Lenina, tak asi jo. Pod ním druhý zarostlý park. Ještě více vlevo koupaliště a třetí park - tam je nejvíce atrakcí, je hned vedle obrovského bazaru ( tržnice ) a tak většina místních spojí nákup se zábavou. Na tržišti trávím zbytek dne, plus den následující - nechávám se unášet davem a nasávám atmosféru. Trochu nakupuji suvenýry.
Ráno odlétám směr Biškek, platím za nadváhu. V Biškeku mě vyvádějí z omylu, že bude jednoduché přebukovat letenku dál dom. Nejdříve mi nabízejí za 14 dní. Tak dlouho se mi tu tvrdnout nechce. Ani u jezera Isi Kul - typ od Karla Pazourka. Beru taxíka do města, s taxíkářem se domlouvám na ubytování u něho, vyhazuji tam batohy a jedeme dál do města. Jdu na net - bohužel maíj blokované české stránky. Píšu dom z Google, ať zaskočej na Student Agency. Je vyřešeno, upgrade za 10 000 Kč a odlet druhý den ráno. Pocourám s taxíkářem po městě. Moc to nebudu rozepisovat. Na mě působilo nic moc. Prostě velkoměsto s pár pomníky a Královkým palácem. Lidi nic moc.
Jedem k taxíkáři na véču, popíjíme pivčo, vodku, jíme melouna. Umírám před večeří. Někdo do mě šťouchá - večeře. Jdu spát. Někdo do mě šťouchá - stávat jedem na letiště. Běžím na záchod. Letiště, záchod, letadlo, záchod, Istambul, záchod - zepředu - zezadu, čekání na let - piju hektolitry coli. Letadlo, záchod, letiště Praha a dom.
Asi tři týdny stejný vzorec záchod,....,záchod,.....,záchod.
Závěrem, země je to rozhodně nádherná, hlavně v chudších a vzdálenějších místech od hlavního města. Čím dál, tím jsou lidé přátelštější a pohostinější, taktéž příroda. Jak o tom zpětně přemýšlím, neshledávám vylezení nebo nevylezení nějakého Pik Lenina za velmi důležité. Zpestření to ano, ale priorita ne. Když jsem tam letěl a četl některé články těch, co už tam byli a vzdali Pik Lenina ve prospěch cestování po zbytku Kyrgistánu, tak jsem to nechápal, ale doopravdy Pik Lenina se pro mě stal už jen obyčejným kopcem. Hlavním lákadlem Kyrgistánu je pro mě nyní nedotknutá příroda v odlehlých částech. Rozhodně chystám návrat, přemýšlím o putování podél hřebenů Pamiru na koních, přespávání v jurtách u místních a podívat se tam kam nikdo nejezdí.
Toť snad vše. Komu se to nelíbilo ten má smůlu, tak to neměl číst.